Pokusů o renesanci akčního filmu a comeback někdejších akčních hvězd je bezpočet. Nejsou to ale „Postradatelní“ osmdesátkoví staříci, ani kopající rádoby Bruce Willis Jason Statham a dokonce ani ustaraně se tvářící „fotr“ Liam Neeson, i když pro něj mám jistou nepochopitelnou slabost. Je to Keanu Reeves jako John Wick, kdo zachraňuje akční žánr a nemá srovnání. Alespoň ne v Hollywoodu a jediný film, který se s ním za poslední dobu může měřit v ráznosti a přímočarosti akce, bodycountu, radosti z choreografie, pohybu herce i kamery, je nehollywoodský The Raid. a Wick tak činí v hávu komiksovějším než věci od Marvela, byť bez komiksové předlohy.

Well, John wasn’t exactly the Boogeyman. He was the one you send to kill the fucking boogeyman.

John má temnou minulost zabijáka, ale kvůli lásce se jí zřekl. Když však přijde o to, co miluje, vydává se na cestu za pomstou. Není to ale jeho žena, ta zemře sama od sebe, je to štěně, které mu žena před svou smrtí darovala, aby někoho mohl milovat, protože nadupaný mustang, ročník 69, se nepočítá. a o mustanga přijde konec konců taky. Je to a není to klišé, kolik znáte hollywoodských filmů, kde zemře brutálně pejsek hned na začátku a ještě k tomu štěně. a stejně tak i začátek filmu koncem. „Johne, pojď domů.“ To použití otřískaných postupů akčního žánru působí prostě ve Wickovi zvláštně svěže.

Film je debutem dvojice Stahelski – Leitch. i když je v titulcích jeden uveden jako režisér a druhý jako producent, film režírovali společně. i přesto že jde o prvotinu, oba mají se světem filmu bohaté zkušenosti, a to jako kaskadéři. Chad Stahelski začínal jako stuntman resp. double ve smrtí hlavního hrdiny nechvalně proslulém filmu The Crow podle stejnojmenného komiksu. Po nešťastné smrti syna legendárního herce Bruce Leeho přímo na place byl film dotáčen právě se Stahelskim. Chad totiž dlouhou dobu trénoval přímo s Brandonem Lee, věděl proto, jak se pohybuje a dokázal jej věrně napodobit. s Keanu Reevesem se spřátelil během natáčení The Matrix (1999) a od té doby jej dubluje ve všech jeho filmech. i proto nneí překvapující, že se role zabijáka Wicka ujal právě Reeves, osobně praktikující fanoušek bojových umění.

Nejen Stahelskiho gun-fu, vymyšlený styl boje, který kombinuje prvky bojového umění se střelbou z pistole na velmi krátkou vzdálenost většinou končící headshotem, dělá z Wicka tak lahůdkovou podívanou. Je to i precizní přístup ke kaskadérské práci. Můžete vidět Reevese v jeho padesáti letech ve vynikající formě. Žádné rychlé střihy, ale plynulá série efektivních i efektních bojových technik provedená často na jeden zátah. Jistě, ve scénách lze vypozorovat drobná zaškobrtnutí v ladnosti provedení, ale o to je potěšení z akce a její důvěryhodnosti větší. Reeves před natáčením podstoupil několika týdenní trénink v Leitchově a Stahelskiho kaskadérském centru, kde se zdokonaloval v judu, jiujitsu, ale i používání střelné zbraně a taktickém výcviku. Tímto přístupem je známý Michael Mann, jehož herci vždy podstupují náročný výcvik v bojových technikách a používání střelných zbraní. Výsledkem je pak takřka dokonalá scéna přepadení banky v The Heat (1995) nebo ukázkové tasení pistole Toma Cruise v The Collateral (2004). Právě klubová scéna z posledně jmenovaného filmu byla velmi pravděpodobně inspiračním zdrojem i pro tvůrce Johna Wicka.

Zatímco Mann pracuje s prostředím hudebního klubu jako s nepřehledným prostorem, ve kterém je obtížné se orientovat i pro profesionála zběhlého v taktickém postupu a využívá jej tak pro eskalaci napětí, Wickova rapidní akční jízda v klubu Red Circle působí o mnoho dynamičtěji, vlastně až psychedelicky, tedy přesně způsobem, který může navozovat rytmus elektronické hudby. Precizně s ním totiž pracuje, ať už jde o rytmus dubstepového beatu, akce i střelby. a když zmíněný obraz popisuji jako rapidní, nemyslím tím zběsilé tempo střihu. Právě naopak, Keanu prochází klubem zarputilým ale v podstatě klidným způsobem a tomu odpovídá i montáž celé scény. Souboj střídá souboj a některé z nich musel herec absolvovat naráz. a jak jsem již zmínil, drobná zaváhání v provedení pozornému a k filmovému či kaskadérskému řemeslu úctu chovajícímu divákovi jen podtrhnou dynamiku, načasování a preciznost celé akce.

Napadá mě srovnání ještě s jedním filmem a tím je Cronenebergovo History Of Violence (2005). a to minulostí obou hlavních hrdinů, protiklady v použití tempa a sympatiemi, které hlavní hrdina probouzí. Ve Wickovi je potom fakt, že je vůbec možné projevovat sympatie někomu, kdo se v minulosti živil zabíjením lidí za peníze, dán komiksovým charakterem celého příběhu. v jedné britské recenzi byl John Wick popsán jako live-action graphic novel a to opravdu není daleko od pravdy. Je to výsek z uceleného světa se svými vlastními pravidly, vztahy mezi jednotlivými postavami i jejich historií, jaký si dovoluje většinou jen komiks. Ať už je to vlastní hotelová měna a pravidlo neutrální půdy, známost Wicka s Harrym a Ms. Perkins, přátelství s Marcusem a Aureliem, Viggovo impérium, všechno jsou to axiomy Wickova světa, jejichž vysvětlení je někde mimo obrazovku. a v takovém světě je i možné, aby člověk, který zabíjí jiné lidi pro peníze měl charakter a byl vlastně navenek neotesaným dobrákem.

Kdyby John Wick byl komiksem, přímo by volal (hotel Continental obzvlášť) po dalších a dalších sešitech odhalujících minulost jednotlivých postav. Potemnělá atmosféra nereálného New Yorku to jen dokresluje a rozsvěcející se svítilna v prvním plánu před známou budovou rozevřené knihy nebo podhled do Marcusovy tváře před stánkem tamtéž jsou pak záběry, které by v případě existence komiksové předlohy byly přímou obrazovou citací.

A jestli jsme v poslední době byly svědky toho, jak se některé filmy snaží různým způsobem úspěšně implantovat do filmového vyprávění herní postupy, ať už to byl District 9 nebo zcela nedávno Edge Of Tommorow, John Wick se k nim připojuje. Iosefovo „can you stop playing that fucking video game“ před odstřelovačskou a explozívní scénou v závěru filmu, je přiznáním, které ani není třeba.

Srovnáváním Johna Wicka s dalšími filmy bychom mohli určitě ještě pokračovat, i kdybychom opustili pole komiksu a počítačových her. Mohli bychom zmínit Payback (1999) s Melem Gibsonem kvůli svému „noirovému“ stylu. Sám Stahelski se v tomto ohledu odkazuje k Boormanovu Point Blank (1967) s Lee Marvinem v hlavní roli a dále pak hongkongské škole akčních filmů, Kurosawovi, Peckinpahovi nebo The Good, The Bad And The Ugly (1966) s Clintem Eastwoodem.

Pokud byl film ve svých počátcích atrakcí, podívanou, která měla vzrušovat naše smysly a zprostředkovávat nám vjemy, kterých by se nám jinak nedostalo a pokud bychom chtěli takový film označovat za filmovější než pozdější narativní produkci, museli bychom Johna Wicka shledat ve své ryzosti nejfilmovějším z filmů poslední doby.

Už dlouho se mi nestalo, že bych od filmu tak málo čekal a tak moc dostal. Kdybych se nebál, že příliš silná slova vzbuzující příliš velká očekávání mohou nakonec leckomu zkazit divácký zážitek, označil bych Johna Wicka za nejlepší akční film minulého roku, pokud ne celé dekády.

P.S.: Pokud jste fanoušky nejlepšího televizního seriálu všech dob The Wire, těšte se na epizodní role.

Pokud vás ke shlédnutí filmu nenavnadila recenze, třeba tak učiní scéna s Michaelem Nyqvystem v roli Vigga Tarasova, říkající o filmu víc než oficiální trailer.

johnwick_n