Bylo jaro, takže ve vzduchu byl cítit květ, ráj, med a mrd. Všude kolem krajem úpěl senoseč a chlapci hnali přes úvoz kolo od zetoru. Muži seděli na prosluněné terase a pili sluncem prostoupené gambrinusy a brutálně hovořili. Ženy myly v Kačáku pekáče. Měly za sebou těžkou zimu. Tak těžkou zimu, že během ní skorem rozštípaly a stopily polovic lesa a sežraly celý ozim už počátkem prosince, v pravdě krutá zima to byla, půl tuctu slepic spálil mráz a mlíko mrzlo od vemene, starej dědek Barantál musel palicí zlomit svýho psa, aby měl čim nakrmit kočku a stará motyka Barantálová zavadila blbě gumákou o futra, žlučníkem přimrzla k zápraží a do rána byla tuhá jak péro, v kurníku cinkaly mražený kuřata a v Labi mražený rybí filé a na návsi malej kluk studenej jak nanuk. Zima procházela krajem jak velká bílá smrt a svou ledovou silou zmrazila i splav i mejln i bábám důchody… a když už to vypadalo, že i čas zamrzne, přišlo jaro a roztavilo všechny sněhuláky a zahnalo boby na půdy a teď haranti celý od bahna vesele pozorují, kterak jim včely přistávají do malinových limonád a topí se v té růžové volovině, a červeně brunátné otce, kterak spolu na jaře o zimě horují, piva do sebe lámou ostošest a velmi důležitě svoje babety spravují a o své ženy se psy zápasí…

Bylo jaro léta páně 2012 a byla tehdá krásná rána v předvečer konce světa zalitá sluncem zlatým jak kalich. Boží muka zářila k večeru světlem hořících kabelů, ze kterých sveřepí muži dolovali měď, slunce se zakulilo za les jak sud piva a nad krajem se rozezněly rolničky noci – celá obloha rozezněla se zpěvem netopýrů, u řeky sýpal ťuhýk a v lese kýhal pařez… večer se všichni unaveni dlouhým a nudným dnem sesedávali jak švábi k obrazovce mumlajíce o koalici, rozpočtové odpovědnosti a inflaci, sežrali halušky a buchtu, lehli na pec nebo na ikeu a žena stará jak bába, oděná celá v čarokrásnou čerň s flikry hvězd a svatojánských mušek, prakrálovna noc, přehodila přes naši ves obrovsku duchnu, duchnu takové váhy, že pod ní nebylo možné masturbovat…

TL_promo_1024_B

povídka

Vcházíš do obřího sálu, který je zaplněn vesničany, kouřem a žlutým světlem. Ani jedno místo není volné, obsazeny jsou i předměty, které se židlím vůbec nepodobají. Když procházíš prostorem, tvá postava se prodírá skrze oceán tvořený tukem vesničanů. Uvízneš v bublině mezi těly. Pohled na rudé ksichty, které najednou vyhřeznou z kouře, tě vyděsí: nemocní prasopsi se před tebou líhnou ze zkaženého mléka, poulí očima, plivou karcinogenní hlen, když ti přátelsky nadávaj do čůráků. Pařát pokroucený dnou zvedá a posléze boří půllitr do olezlého rosolu tlamy, potok chlastu stéká po laloku, v oku se rozpije žluč a ústa má opět vyschlá, ten netvor chlastu. Kdysi býval člověkem. Nyní před tebou visí v kouři jeho hlava plná hnisu, metanolu a všelijakých nízkostí. Má chuť na maso, na cigáro. Má chuť na maso své sousedky. Má hnusnou starou, která teď chlastá u jiného stolu s jinejma hnusnejma starejma. Má močovinu v kloubech, favorit a traktor, bahno na dvoře, fotbal a těžký petry, kýlu a shnilý nehty, starou bednu, blbý kecy…Je to vlastně zázrak, napadne tě, ale hned zapudíš tento sarkasmus. Odstrkuješ vesničana a tento pohyb se přemění ve víření kouře, ale to už se zase prodíráš tou strašnou, živou bažinou, jde to pomalu a těžce, konečně se spočineš u  jediného stabilního prvku v této vřavě. Ocitáš se totiž před výčepem. Zběžně se otáčíš a očima skáčeš po jednotlivostech tvořících ten pekelný zvěřinec. Zvláště tě zaujme nos jednoho z vesničanů – odporný houbovitý nádor namodralé barvy. Hlava dalšího vesničana připomíná hlavu želvy. Nesměle vyčnívá ze šusťákového krunýře a co chvíli vystřeluje suchý jazyk a přejíždí s ním strniště kolem tlamičky. Ve své hlavě slyšíš ten šustivý zvuk. Nazveš ho Želvím mužem. Jazyk jiného chlapa vypadá jak kus mrtvého masa, další zas jak černý slimák. Jeden ksicht je tvořen jenom vráskami a jizvou. Pytle pod očima má naruby, vidíš jejich fialovou tkáň a je ti z toho zle. Hieroglyfické vrásnění mu do čela vepsala svou existencí paní Manželka, zrůdná a nepřátelská svině, která má jedovaté plomby v tesácích, takže když tě kousne, do rána zčernáš a vyhniješ zevnitř. Další chlápek, jak si všímáš, je již mrtvý. Nehybné, smutné tělo je zaklesnuté mezi korbami jeho kamarádů, kteří hlasitě klábosí, až jim z toho volata vesele poskakují. Z toho výjevu ti spadne brada na rameno, otočíš se k číšníkovi s očima plnými kalu. Zase se ti roztemní až při prvních locích studeného piva, vypíjíš ho celé, neboť cítíš jak tě ozařuje zevnitř, pomalu umazává ten strašný smutek, který tě sem dovedl v této chladné deštivé noci. Nerozumíš nikomu z nich, nikdo z nich ti nerozumí a přece předstíráte přátelství, když sedíš s vrstevníky u jednoho stolu. Někteří k tobě vysílají různé agresivní signály, ty jich však nedbáš. Strašně to pivo piješ, půllitry v tobě doslova mizí, protože ti to zatraceně pomáhá, pomáhá ti to se přizpůsobit, začínáš již rozumět některým slovům, nabýváš na sebevědomí. Kromě toho – pivo je zde opravdu výborné. Každou chvíli se ocitáš v něčím objetí, ve kterém se cítíš ještě více osamělejší. Starší ženské ve své opilecké nadrženosti se nikdy nezapomenou otřít o tvůj zátylek svýma obříma kozama, když kolem tebe prochází. Od vedlejšího stolu na tebe pomrkává cosi z pod příkrovu make-upu, ale ty víš, že tahle v sobě nosí sperma celé vsi a krom toho, tebe teď zajímá především alkohol, tak si dej voraz ty kundo blbá! Hej vole, dáme vodku? Pocem Láďo a ukaž prdel! Ty pííííčo, já sem zas na hovna! Ty seš taky na hovna. Ale líbí se ti to. Začínáš si to užívat, ty běsi kolem sebe. Opilí vesničané tančí na stolech, otíraje o sebe svá nateklá břicha. Zpívají cosi o životě. Další zvíře konzumuje pivní tácek. Ve slinách nadrženců se zrcadlí porno. Soundtrack k peklu nyní zajišťuje Zagorová. Miloš naházel do bedny osm táců. Láďa ukazuje prdel.

Náhle rozrazí dveře obrovské tělo tlustého chlapa. Se zaúpěním se bortí k zemi, ozve se hlasité plesknutí, když se s dlaždicemi setkává stošedesát kilo živé hmoty. Všimneš si toho pouze ty a několik dalších, ale to, co následuje, zaujme pozornost všech: do sálu se vřítí vepř, přeskakuje ležícího tlusťocha, kopytem se zaboří do sádla jeho břicha a s ohlučujícím kvílením zmizí mezi vesnickými magory, zanechávaje za sebou trajektorii krve tryskající z otvoru na hlavě. Kdosi vystupuje ze vzrušeného davu s nástrojem smrti, zářivka se zaleskne na čepeli, než zcela zmizí pod přívalem krve prýštící z prasečího hrdla. Zvíře klopí oči vzhůru, z rypáku mu chlístá krev s hleny, uprostřed živého kruhu pobavených vesničanů z posledních sil vzdoruje smrti, nohy se mu podlamují, poklesá na zem do svých hoven, škube hlavou a rudým šklebem v jeho hrdle z něho unikají poslední zbytky života. Je ti toho zvířete nesmírně líto. Netrvá to dlouho a prase visí za nohy na provizorní konstrukci. V tomto směru je zdejší lid vskutku vynalézavý. Začíná rituál. Zvíře visí ve středu sálu a rypákem míří na louži krve a tělních tekutin na podlaze pod sebou, ve vzduchu se s nasládlým smradem hospody mísí pach škvařících se štětin, obrovitá matka změní svou paži v ploutev a noří ji do hrnce s horkou krví, hákem je stržen prasečí nehet, kluk trhá bradavku a zkouší ji žvýkat, tělo dobytka je lesklé a stoupá z něj pára, vlní se reagujíce na údery sekyry, vyděsí tě podoba s tělem lidským, číšník ti přináší další pivo, když jej polykáš, sleduješ vyhřeznuvší útroby trčící z mrtvoly, měkce a vlhce se pohybují orgány mrtvého živočicha, netrvá to dlouho a fyziognomie je rozdělena ve dví, vidíš průřez vepřem, v prostoru se pohybují poloviny prasete jak dvě obří larvy kosmického tvora, spratek si kope s nafouknutým měchýřem, druhý zas vymýšlí žerty s prasečími bulvami, oko prasklo a klukovi po tváři stéká sklivec, potkáváš svého souseda, nepozdraví, protože má ústa plná mozku, dáváš si vodku, druhou, někdo seká svaly, jiný čistí střeva, jsou plná parazitů, z donesených kotlů stoupá pára, krev na podlaze se proměnila v obrovský strup, zvíře se rozseká a posléze se nacpe do vlastních střev, v ústech si vychutnáváš slastnou koexistenci piva a ovaru, jak psi se perou dva o kus masa, vrčí na sebe s pěnou v ústech, hlupáci, latentní krvelačnost se již projevuje v plné míře, kdosi rve zuby kus tkáně přímo z těla, lihem posiluješ chuť po mase, zcela jsi podlehnul této zvířecí vášni, cítíš tu horkost v žilách, už nejsi člověk, nejsi ani zvíře, jsi to nejhorší z obojího, nakrm se hovado, nažer se a praskni! Sál se proměnil v jeskyni plnou kouře a páry, řevu neandrtálců, jeskyni plnou pachu chlastu a křenu, pachu horkého dechu a kyselého potu, pachu krve a masa. Dáváš další vodku, která kontaminuje tvůj mozek a zatemní smysly. Zorný úhel se ti zmenšil na minimum. Jsi již skoro slepý. V hlavě se ti vaří krev a alkohol. Vystřeluješ ústy slova, kterým sám nerozumíš. Otevřenými póry ti proudí do organismu štiplavá tabáková mlha. Ačkoliv se tvůj žaludek brání, dáš další vodku a pak už nevíš.

Vzniklo pravděpodobně v r. 2009.