Bylo léto horké jako kamna a venku hořel les. Dědeček pod kůlnou za stodolou mlátil cepem pluh velkej jak lopuch a nad nim roj much tlustejch jak ropuch. Děda zhurta flusnul kompost na tabák zplaveně lamentujíc, že z toho vedra má mžitky v oku, v hlavě jeb a zpařenou chyndu. Chudák děda trpěl v punčoše proti nateklejm konvím, pročež se mu vařily jabka a byl tuze nerudnej a zpocenej jak Tescošunka v pytliku. Tak si narval vole lahváčem, načež chytnul takou žoužeň, že musel cirkulárkou odfrčeti do vejčepu…
Na BŘEZŇÁKA…

Já jsem se samozřejmě velmi zhusta nudil, takže jsem si šel hrát s klucíma na vojáci, ale byla to jářku tak trapná hra, že jsem málem rozkop comp, neboť mi to furt lagovalo, protože tu vůkol hapruje připojení, jak na obecní router spadnul brojler. Potom přijel děda. Dorazil dneska z knajpy dřív, poněvadž jako každý správný farmář, kouká na Farmář hledá ženu IV. a hledá ženu. V dnešním díle se Vláďa a Marcel opili a Vláďa si pak přejel traktorem chleba a Marcel hlavu a ta koza Květa dala košem panu Jiřímu, protože začala chodit se Zdeňkem z minulé řady. S tim pablbem, co ani neumí pořádně vosedlat džber a myslí si, že může mít ramena, když má v uchu oringle a na herakletech zlatý círacha. Opuštěnej Pan Jiří z toho byl řádně v prdeli, seděl v chlívu se slívkou, řval jak tur a rodil krávu. Kouknul jsem na dědečka a ve světle televizoru spatřil jsem slzu velikosti hrachu, kterak mu zkrápí skráni. „ Jó, všechny ženský jsou čůráci“, prohlásil děda a šel se natáhnout na kavalec, odkud chvíli čehosi zvostra sprostě lomozil, avšak po třetím zakukání už počal dříví řezati, jakoby se nechumelilo!!!

Bylo vedro k nesnesení jako v pařníku a na zápraží brebentila zpařená bába. Dědečka chytl rapl a šel si pro malorážku, že bábu odpráskne, ale mě se včas zdařilo bábu plácačkou odehnat. Bába se splašila a zmateně pobíhala po dvorku narážejíc bruntálem do špejcharu. Děděčka to pobavilo a ponoukl mi nahnat bábu halapartnou do kurníku, šmátraje po kapsách křídu, že mi ukáže kejkli. Bába si ale našlápla hrábě vprostřed kušny a sklouzla po hnojníku, kebulí o rumpál a pak takovýho vozemboucha, že jí vylítla almara z prdele. Dědeček vyprskl Žejdlík, čerstvě načatý sváteční ležák, který mu až z Litovele přivezla ta cháska vožralů Kebrle s Cebulou, a řechtaje se tak, že si zosral bláto na hřišti, načrtl bábě od mordy bílou čáru, ať prý vejram, jak se po ní rozpeláší. Bába má ale bercák a kejhá na levou hnátu, takže ztratila balanc a zahučela do žumpy odkud se ještě chvíli ozejvalo, jak je všechno drahý, ale pak už byl klid.

Žumpa bábu pohltila…

Bylo ráno zlatavé jak pečeně s bramborem a na verpánku brunátněl brabec.

„Dědečku, vyprávěj mi o tom, když jsi byl malý jako já!“ vyhrknul jsem.

„Když jsem byl malý, jako jsi ty, měl jsem dědečka, jako jsem já: Akorát že jemu tehdá dějiny pochodovaly přes vejminek jako vojáci a celej vejminek mu rozdupaly… Víš, chlapečku, život je tanec nad smrtí… A teď jdi už spat.“

„Ale vždyť už je přeci ráno! Dědečku, vyprávěj, jak to tehdá bývávalo!“

„Jó tehdá bejvávalo všechno jináč: žadný igelitky nebyly, ani nic z toho, co znáš. Si představ: všechno, co potřebuješ, si tehdá nepotřeboval! To sis musel vyřezat z dubového proutku flintu, zabalit do topánku a vyrazit na špacír… A teď koukej dožrat ten pecen máslem!“

„A dědečku, vyprávěj mi o Babičce!“ naléhal jsem na dědu, bochníku plnou hubu…

Děda zdlouha zabafal doutnici, jeho pohled zesklovatěl otáčeje se hluboko do minulosti a dědeček počal rozpravovat o babičce: „Jó Babička… to byla pořádná sračka… nejhorší a nejprolhanější knížka, jakou jsem kdy čet… takhle to tenkrát rozhodně nebejvávalo, já ti to jednou všechno povim, ale teď už musíme jít do prdele kluku…“

Na parapeti švitořil rorýs, děda natáhnul sváteční tepláky a šlo se na bohoslužby. V kapličce byla zima a nuda. Zatímco na návsi voněl chmel a námel, nad oltářem čoudilo farářovo kadidlo a já a kluci jsme zpívali kancionály, konkrétně Otevři se nejsvětější srdce bohorodičky a oroduj za nás a nedej nám (ale našim viníkům) zhynouti v Pekle! Potom jsme spustili za doprovodu harmonia žalozpěvy z listu Filištýncům, strana osm, kniha 5 – žalozpěv apoštola Jeremesiáše, syna Jakobova a asi v padesáté kapitole, kde se praví o zemi Golgota zbrocené tratolištěm krve z ran Ježíše Krista, se mi začalo chtít chčít, jak jsem si dal ráno po šufánku podmáslí, v tom ale pisklavým hlasem sv. Daníček Netolický započal své kázání. Kázání o hříšnících, kteří jsou zkažení jako zkažené ovoce, hnilobná duše jejich jest a plna jest plazivých jazyků všelijakých nízkostí a nestoudností. Svatej Daníček Netolický ví, o čem káže, neboť nějaký čas trpěl jako kůň, jako poustevník na odlehlé poušti, konkrétně na Slovensku, kde se mu zjevil jakýsi zázrak, konkrétně hořící korbáčik, který vystoupil z hořícího kamene, a ten mu pak řka: Jdi člověče, a kaž dobro v Severních Čechách, kde jest semeniště nemocných oveček! A tak tu před námi káže dobro, celý bílý, zatuchlý a chudokrevný, latentní gay, svatý Daníček Netolický a v lavicích před ním, pohrouženi do svých fantazií, pokajíce a klečíce, brečíme, my, nemocné ovečky, amen.

Nějaký čas po tomto kázání byl v lese na Mrchovém kopci sv. Daníček upálen a byla potom úroda toho léta nadmíru bohatá…

Korektury provedl kundshysterik a domorodý odborník středověku na venkově prof. Jan Master z Butovic

vojta-vesmir-1000

Vzniklo jako návrh na plakát pro drum’n’bassový festival v Olešku.

Ahoj! Na Vojtěchův návrh jsem se rozhodl zveřejnit tu několik svých březnových momentek.