Už vod kuropění chcalo jak z konve a provazce lijavce visely z chmurné hůry jak štoky chmele.

Dědeček chtěl dneska spravovati suchý hajzl, ale jelikož byl od deště celý promočený, natáh si gumáku a sednul na kýbl na pavlači špejcharu a za chvíli se kol něho slezl každý kmet z vůkolí: starej šuman Oldřich Barantál, prastrýc a praděd Radmil Zbřuch z hor, bodrý vlach a děd mnoha dědů Kostmír od Čtveráků, zachmuřený prapraděd, lesník a bejvalý kuřviřt Gerendáš, rozverný bruncvík a takéžto purkrabě Zbřeněk Šovínský ze Zbřve, jenž pojal za choť Saskiu Burešovou z Kalendária, pak tu byl Jenethor, syn Kargorna z Tondoru a v neposlední řadě na svém starém kolovrzu přijel i rozmilý dědeček Jindřišek, který však než stihnul dokodrcati pod špejchar, umřel.

A tak tu seděli a koukali, kterak chmura zkrápí dvory deštěm jak volovo. A Radmil Zbřuch řka: „Mračna těžký jak hlava bolavá a deště jsou silný jak noha u prdele!“

Kostmír od Čtveráků: „Ba ba, a to včíra slunce žhavý jak horkej kámen z kamen sesmahlo mi na troud čeledíny, jenže pak se zatáhlo vod jezera a to nevěstí ničeho dobrýho!“

Oldřich Barantál: „A to v televizoru hlásili polajasno až jasno a jen střídavě srážky, od jihovýchodu přijde během odpoledních hodin teplá fronta, v tísíci metrech na horách se může lehce ochladit, biozátež jedna až dva, tzn. mírná.“

Radmil Zbřuch: „Hovno polojasno, vždyť již čtyřicátej den smáčí zem lijáky husté jak rtuť, voda už strhla splav u Macků, mlejnský kolo roztrhlo mlynáře a šplíchá to už starý barabizně Kiblicový na kloaku!“

Praotec Barantál: „Jen ať jí to sejme, pindu jednu!“

Radmil Zbřuch: „Víte co se říká: Prší-li již čtyřicátý den v únoru – budou kravky dojit šláftruňk až do úmoru.“

Tondor, syn Kargorna z Jenethoru: „V únoru: mokro na blatech – v lednu: bolesti kloubů a zubů.“

Saskia Burešová: „Máte-li v únoru promočený pikador – v září nebude na jarmarku lacino a blesk udeří do slepice.“

Zbřeněk Šovínský: „Tak dlouho se v listopadu a v červenci prstem šťourá v uchu, až se ucho utrhne.“

Starej Šuman: „Uvidíš-li starou bábu, která je spokojená i v pondělí ráno, rychle uteč – je to past!“

Gerendáš: „Netřeba báti se báb bezzubých. Nekoušou.“

Dědeček: „Držte už hubu, kurva!“

Puchejř nad voblouhou těžkej jak měch mračen lomozících v soukolí burácel lijavec.

Vzduch byl těžkej jak sud a dědu sekla do plíce srpem smrt. Churavý chudák ležel na žebřiňáku zkormoucený, bílý nebo zelený, prasklou žílu v žlutým bělmu a to oko jak do věčnosti bránu, místo tváře křížala, místo rukou suchý chrastí, v prsti třas, v plíci vřes, přes den řev a v noci děs. Puštík v okýnku zvěstoval poslední hodinu, v posteli smrtelné hlodal červ umrlčí.

A u postele stál svatý Konstantin vymítač, dědek kořenář a bába utěšitel. A krbu já jsem stál, vylekán a připodělán, přikládaje do výhně vodou svěcenou a všelikou havětí sušenou: hejkalí herakletou z durmana vysemeněnou, poslední prvosenkou, černohlávkem bělohlavým , křídlem z nezmara a z káněte hlasivkou. Dědek kořenář vstrčil pod víčka děda maroda kořen z kopřivy, do chřtánu drn z tetřeva, pod kozu ovar z kaprála a hlen z ryby do slabiny. Sv. Konstantin vymítač v ústech hostii a slova svatá, v ruce monstranci a kříži pokérován, hebrejsky opakuje svatou formuli a bába utěšitel cpe dědovi do huby kremroli.

V ten moment kdy už zubatá špehýrkou do světnice vartuje, ta cháska vožralů Kebrle s Cebulou prolomila plůtek demižóny před sebou s hlaholem kouleje, ze Starého Bělidla se potáceje, což je diskotéka kousek odsaď přes dvoje koleje a přímo pod dědu vpadli ti dva všechno kolem sebe převraceje divoce zvracejíce.

V tom ta deštěm a pivy zlitá cháska vožralů Kebrle s Cebulou řka: „My víme, dědku, jak tě z moribundusu vylovíme, tumáš do jícnu trychtýř, škyt, a tumáš lektvar náš: francovku s režnou důkladně promíchati, škyt, přidat kmínky džber plus dva lokte slívky, tuze chlastu a tuzemáku jako máku a do rána budeš v cajku, dědku!“

V trychtýři se meducína ve víru protočila jak v komínu meluzína, dědečkovi v terichu zabublalo, oko se zas rozjasnilo, líčko zrudlo a v hrdlu mrdlo, božskou kolomazí dědovo potrubí celé se zotavilo a slunce se do útrob chalupy jak pivo rozlejvalo.

Ta mrcha zubatá, krutá a nasraná,
zdrhla a cestou se ještě zastavila, to proto aby zabila
dědovo králíci.