ANATOMIE PAVOUKA

Anotace, synopse a ingredience anatomie

SYNOPSE

Film představuje vizi pochmurného města. Shora vypadá jako svítící pavučina, zevnitř je to betonový organismus, v jehož útrobách se žilami a vlákny sunou tam a zpátky husté nánosy lidí. Jedním z nich je pan Pavouk, úředník pracující v obrovské kanceláři, dobrovolný otrok, člověk osamělý a ztracený v labyrintu ulic, chodeb a vlastní mysli nasáklé alkoholem. Avšak kdesi mnohem hlouběji, v místech, kde se rozum rozpadá a začínají sny, se otevírá nekonečný prostor, ve kterém září křehká síla…

INGREDIENCE

  • vývar ze srdce vyhořelého úředníka
  • 10 l vodky
  • 68 kg živého lidského masa
  • tuna existencionalismu
  • 1 jiskra magického realismu
  • tlačenka

Režijní explikace

Hlavní postava příběhu se jmenuje Eduard Pavouk. Je to úředník a pracuje v obrovské kanceláři typu open space. Vyprávění se skládá z jednotlivých výseků Eduardova všedního života: můžeme vidět Pavoukův sebedestruktivní způsob pití alkoholu, opilecké bloumání prázdnými ulicemi, cestu do práce, davy pracujících, prostředí kanceláře,…

Střípky vyprávění jsou vedle sebe kladeny bez racionální spojitosti, mezi jednotlivými bloky těchto fragmentů jsou neurčité skoky v čase a prostoru. Jestliže mezi nimi můžeme vysledovat souvislosti, tak především v asociativním rámci. Tento nahodilý, matoucí nekonstruktivní způsob vyprávění evokuje to, jak svůj život vnímá sám Eduard: Život zmatený, absurdní, prázdný, přerušovaný delirickým stavem a následnými ztrátami paměti, život postrádající směr a duchovní naplnění…Jedinou životní povinností a jistotou je práce, která je neosobní, nepřátelská, sloužící k tomu nejodpornějšímu způsobu likvidace ducha. Svět, jenž to vše obklopuje, vykazuje hodnotovou vyprahlost, emoční nezúčastněnost. Reklamy a všemožná všudypřítomná lákadla konzumní mašinerie jsou jedinými nositeli barev a světel v temné rozsáhlé pustině, ve které není nic živého, ve které je vše mechanickým stereotypem. Davy úředníků valící se chodbami úřadu připomínají jeden velký super-organismus, který svým frenetickým pohybem dává do pohybu neviditelná soukolí všeobjímajícího systému.

Denní snění, často naivní a nesdělitelné, racionalitou vytlačené z periferie vědomí, pečlivě ukryto jakožto nejcennější zdroj energie je světlem mnoha podob a dokud nevyhasne, nic není ztraceno. Toto světlo hledal jsem v hrdinovi svého filmu. Sen – představa – naděje – jakási vnitřní a křehká formulace touhy k životu, je podle mne jednou z nejdůležitějších a nejtajemnějších esencí, kterou v sobě lidská bytost ukrývá.

Pavoukův sen je abstraktní báseň. Je to cesta, která začíná v srdci nemocného města, nad jehož střechami se vaří černá oblaka, pokračuje přes industriální pustinu periferie a dostává se do lyrické krajiny vodní hladiny a stromů a končí abstraktními výjevy, jejichž konkrétní význam je sice nejasný, avšak jakási mnohoznačná bytost, která se v závěru jako roscharchovská maska splývání věcí vynořuje zevnitř výjevu, vytváří portál do jiné dimenze bytí a dává nám napovědět o magickém tajemství života, které ochraňuje Eduard Pavouk v nitru své duše.

Některé motivy nemohou býti srozumitelné pro celé spektrum diváků, avšak mou snahou bylo, aby měl divák v méně srozumitelných momentech prostor pro imaginaci, pobídnout jej nejednoznačností k tomu, aby si vystačil se svou interpretací či aby si pomohl projekcí své vlastní zkušenosti podobně, jako když si člověk vykládá významy obsažené ve snu. Například v případě rukou v gumových rukavicích – je na každém divákovi, jak si jejich majitele představí. Myslím, že většina lidí má nějakou zkušenost s pocitem, že je někdo takříkajíc nad ním, ať už se jedná o rodiče, nadřízeného, státní instituci či nějakou transcendentální bytost a na základě některého tohoto pocitu či celé syntézy pocitů může si divák vyložit obrazy, které se před ním vynořují. Vyžaduje to určitý druh nálady a otevřenosti se na takovéto hře podílet, čili jistý druh aktivní účasti. Proto se těším na každý nový druh zážitku, který můj film divákům poskytne!

Popis technologického procesu animace

Velký důraz byl kladen na svícení scény a celkový emotivní výraz, který světlo ve scéně dotváří. Ve Zlínských ateliérech, kde film začal vznikat, bylo k dispozici zázemí poskytující profesionální filmařská světla (Kino Flo, Dedolight aj.) V pozdější fázi tvorby, kdy se práce přesunula do amatérského prostředí, bylo třeba docílit podobných světelných efektů a neporušit estetickou kontinuitu, avšak s neprofesionálním vybavením. Pro své skvělé vlastnosti, možnosti modulace světla a regulaci svítivosti se nakonec ukázalo být nejlepším řešením použití LED diod.

K animaci hlavní postavy sloužila loutka s kovovým kloubovým systémem. Animovalo se na počet 24 políček za vteřinu digitálním fotoaparátem (Canon EOS 500D). Jízdy a švenkování vznikaly z části za pomocí tradičních mechanismů k tomu určených (kolejnicová jízda, kliková hlava) a z části za použití nejrůznějších mechanických systémů pro tyto účely vlastnoručně zhotovených. Ve filmu se objevuje několik variant klasické animace, např. poloplast či pixilace (skutečná ruka animátora). Kromě loutky se v různých podobách animovala voda, ať už imitace vody či voda skutečná, imitace kouře, animovalo se naráz cca 100 postaviček úředníků či například skutečné maso. Závěrečná část filmu vznikla kombinací animačních technologií.

Závěrečné slovo autora

Samostatnou kapitolou byla výroba postaviček úředníků, kterých vzniklo bezmála 400. Tento podivný komparz byl vytvářen sériově – z několika desítek forem se odlévaly sádrové výlitky figurek, každá se potom ručně upravila a natřela tak, aby každý z úředníků byl originál. Animace úředníků byla velmi zdlouhavá. V davových scénách se jich objeví i 100 najednou a všichni se pohybují. Jedno políčko filmu tedy znamenalo 100 drobných posunutí každé postavičky, přičemž každá se pohybuje svou specifickou rychlostí a stylem. To znamená, že jedna vteřina filmu je pro animátora 2500 drobných poposunutí. Občas se přihodila nehoda a animátor postavičku shodil a nastal tak dominový efekt… Při takové práci vznikalo za jeden natáčecí den přibližně tři vteřiny filmu.

Nevím jestli je to z popisu patrné, ale je to práce náročná na nervy: člověk na něčem dělá soustavně několikátý den, celou dobu se musí naprosto dokonale soustředit a kdykoliv se může pokazit cokoliv. Díky tomuto neustálému napětí přináší zdařilý výsledek opojnou euforii. A samozřejmě je tu napětí dlouhodobé, vycházející z úzkosti, že se film nebude nikomu líbit, že nebude fungovat.

Animovaný film svou povahou přímo vybízí k nejrůznějšímu experimentování či kombinování postupů a technologií. A mě v jednu chvíli napadlo, že by mohlo být dobré použít projektor, abych za scénu mohl promítat dynamické pozadí: rozfázované akvarely mraků v pohybu jsem si naskenoval do počítače a promítal jsem je projektorem za kulisu, kterou jsem pak snímal fotoaparátem. Doma mám spoustu aquarií a čas od času jsem je napouštěl vodou, kapal do nich barvu, hrál jsem si s optickými vlastnostmi světla ve vodě a při jednom takovém experimentování s mým kamarádem (byli jsme opilí) jsem si uvědomil, že podobnou metodou chci natočit poslední scény filmu – miniatury stromů jsem ponořil do vody a na zadní stranu aquaria potaženou papírem jsem promítal projekci, přičemž světlo ve vodě vytváří atmosférický pocit, mírně zakalená voda prohlubuje prostor a vůbec celý charakter výjevů dostává jakýsi snový rozměr. Opět: byla s tím zase celá řada dílčích komplikací – strom se pod vodou rozpouštěl, na předmětech vznikaly bublinky atd., avšak výsledek byl pro mne nanejvýš uspokojivý a s vodou bych chtěl spolupracovat i ve svých dalších projektech.

Některé mechanismy pro pohyb kamery jsem si zhotovoval sám svépomocí a často tak vznikaly dosti bizarní, ale funkční konstrukční řešení…

Je asi nabíledni zmínit skutečnost, že téma filmu mne velmi pohltilo, čím déle jsem na něm pracoval, tím seriózněji jsem k němu přistupoval. Uvědomil jsem si, že se v něm začínají vyjevovat existencionální otázky, které byly do té doby obsaženy ve spodních proudech mého vědomí, vše vyplouvalo na povrch, vše se spojovalo, vše začínalo dávat hlubší smysl. Scénář pořád rostl a bobtnal, přinášel jsem do něj stále nové nápady a vychytávky a okolí mě začalo podezírat, že pracuji na projektu, který nehodlám nikdy dokončit.

Protože se v zimě ve stodole netopilo, snažil jsem se rozvrhovat práci tak, abych přes zimu vyráběl kulisy v teple svého pokoje a přes léto natáčel ve stodole. Ne vždy to tak vyšlo… Nebudu lhát: někdy byla má práce opravdovým utrpením. Občas se kolem přemnožily komplikace technického rázu a já absolutně nevěděl, jak je řešit, v jednu chvíli jsem zjistil, že mi animační program neukládá některé snímky a má data jsou tedy neúplná, jednou během natáčení udeřil náhle silný mráz (-20°C), občas udeřily pochybnosti, jednu scénu jsem animoval 29 hodin v kuse a měl jsem pásový opar z vyčerpání no a tak… Proto je důležité ve svou práci věřit…

Během natáčení každého záběru je nutno řešit celou řadu úskalí, se kterými nelze dopředu počítat a občas to člověka přivádí do stavu těsně sousedícího s psychickým kolapsem, avšak občas dojde i k úsměvným momentům – například když mi tlačenku z kulisy přes noc sežrala kočka…

Vždycky se mi potvrdilo, že skutečný problém neexistuje. Správné slovo je výzva. A také platí to, že jsem se nejvíce věcí naučil díky všem těm komplikacím. A to i o sobě.

Přemýšlím nad tím, kam se naše civilizace ubírá, přemýšlím nad člověkem, chodím po planetě Zemi a sleduji hvězdy třpytící se mezi korunami stromů… Příliš ničemu nerozumím a sleduji, jak z tohoto procesu neuskutečnitelné snahy všemu porozumět vyvěrají obrazy pocitů světa.“

Vojtěch Kiss