Bylo jaro, takže ve vzduchu byl cítit květ, ráj, med a mrd. Všude kolem krajem úpěl senoseč a chlapci hnali přes úvoz kolo od zetoru. Muži seděli na prosluněné terase a pili sluncem prostoupené gambrinusy a brutálně hovořili. Ženy myly v Kačáku pekáče. Měly za sebou těžkou zimu. Tak těžkou zimu, že během ní skorem rozštípaly a stopily polovic lesa a sežraly celý ozim už počátkem prosince, v pravdě krutá zima to byla, půl tuctu slepic spálil mráz a mlíko mrzlo od vemene, starej dědek Barantál musel palicí zlomit svýho psa, aby měl čim nakrmit kočku a stará motyka Barantálová zavadila blbě gumákou o futra, žlučníkem přimrzla k zápraží a do rána byla tuhá jak péro, v kurníku cinkaly mražený kuřata a v Labi mražený rybí filé a na návsi malej kluk studenej jak nanuk. Zima procházela krajem jak velká bílá smrt a svou ledovou silou zmrazila i splav i mejln i bábám důchody… a když už to vypadalo, že i čas zamrzne, přišlo jaro a roztavilo všechny sněhuláky a zahnalo boby na půdy a teď haranti celý od bahna vesele pozorují, kterak jim včely přistávají do malinových limonád a topí se v té růžové volovině, a červeně brunátné otce, kterak spolu na jaře o zimě horují, piva do sebe lámou ostošest a velmi důležitě svoje babety spravují a o své ženy se psy zápasí…

Bylo jaro léta páně 2012 a byla tehdá krásná rána v předvečer konce světa zalitá sluncem zlatým jak kalich. Boží muka zářila k večeru světlem hořících kabelů, ze kterých sveřepí muži dolovali měď, slunce se zakulilo za les jak sud piva a nad krajem se rozezněly rolničky noci – celá obloha rozezněla se zpěvem netopýrů, u řeky sýpal ťuhýk a v lese kýhal pařez… večer se všichni unaveni dlouhým a nudným dnem sesedávali jak švábi k obrazovce mumlajíce o koalici, rozpočtové odpovědnosti a inflaci, sežrali halušky a buchtu, lehli na pec nebo na ikeu a žena stará jak bába, oděná celá v čarokrásnou čerň s flikry hvězd a svatojánských mušek, prakrálovna noc, přehodila přes naši ves obrovsku duchnu, duchnu takové váhy, že pod ní nebylo možné masturbovat…