Hlavní postava příběhu se jmenuje Eduard Pavouk. Je to úředník a pracuje v obrovské kanceláři typu open space. Vyprávění se skládá z jednotlivých výseků Eduardova všedního života: můžeme vidět Pavoukův sebedestruktivní způsob pití alkoholu, opilecké bloumání prázdnými ulicemi, cestu do práce, davy pracujících, prostředí kanceláře,…

Střípky vyprávění jsou vedle sebe kladeny bez racionální spojitosti, mezi jednotlivými bloky těchto fragmentů jsou neurčité skoky v čase a prostoru. Jestliže mezi nimi můžeme vysledovat souvislosti, tak především v asociativním rámci. Tento nahodilý, matoucí nekonstruktivní způsob vyprávění evokuje to, jak svůj život vnímá sám Eduard: Život zmatený, absurdní, prázdný, přerušovaný delirickým stavem a následnými ztrátami paměti, život postrádající směr a duchovní naplnění…Jedinou životní povinností a jistotou je práce, která je neosobní, nepřátelská, sloužící k tomu nejodpornějšímu způsobu likvidace ducha. Svět, jenž to vše obklopuje, vykazuje hodnotovou vyprahlost, emoční nezúčastněnost. Reklamy a všemožná všudypřítomná lákadla konzumní mašinerie jsou jedinými nositeli barev a světel v temné rozsáhlé pustině, ve které není nic živého, ve které je vše mechanickým stereotypem. Davy úředníků valící se chodbami úřadu připomínají jeden velký super-organismus, který svým frenetickým pohybem dává do pohybu neviditelná soukolí všeobjímajícího systému.

Denní snění, často naivní a nesdělitelné, racionalitou vytlačené z periferie vědomí, pečlivě ukryto jakožto nejcennější zdroj energie je světlem mnoha podob a dokud nevyhasne, nic není ztraceno. Toto světlo hledal jsem v hrdinovi svého filmu. Sen – představa – naděje – jakási vnitřní a křehká formulace touhy k životu, je podle mne jednou z nejdůležitějších a nejtajemnějších esencí, kterou v sobě lidská bytost ukrývá.

Pavoukův sen je abstraktní báseň. Je to cesta, která začíná v srdci nemocného města, nad jehož střechami se vaří černá oblaka, pokračuje přes industriální pustinu periferie a dostává se do lyrické krajiny vodní hladiny a stromů a končí abstraktními výjevy, jejichž konkrétní význam je sice nejasný, avšak jakási mnohoznačná bytost, která se v závěru jako roscharchovská maska splývání věcí vynořuje zevnitř výjevu, vytváří portál do jiné dimenze bytí a dává nám napovědět o magickém tajemství života, které ochraňuje Eduard Pavouk v nitru své duše.

Některé motivy nemohou býti srozumitelné pro celé spektrum diváků, avšak mou snahou bylo, aby měl divák v méně srozumitelných momentech prostor pro imaginaci, pobídnout jej nejednoznačností k tomu, aby si vystačil se svou interpretací či aby si pomohl projekcí své vlastní zkušenosti podobně, jako když si člověk vykládá významy obsažené ve snu. Například v případě rukou v gumových rukavicích – je na každém divákovi, jak si jejich majitele představí. Myslím, že většina lidí má nějakou zkušenost s pocitem, že je někdo takříkajíc nad ním, ať už se jedná o rodiče, nadřízeného, státní instituci či nějakou transcendentální bytost a na základě některého tohoto pocitu či celé syntézy pocitů může si divák vyložit obrazy, které se před ním vynořují. Vyžaduje to určitý druh nálady a otevřenosti se na takovéto hře podílet, čili jistý druh aktivní účasti. Proto se těším na každý nový druh zážitku, který můj film divákům poskytne!