Byl duben a na proutkách pučela koťátka. Děda vytáh pod ořešák křesílka, páč se stavil Jarda Kozlátko. Já jsem seděl opodál a poslouchal vydatně jejich rozprávku, abych všechno věděl…

Dědeček: „A co ten pražák vodnaproti, jak vzal barák po Láďovi Barantálovi, to je asi ňákej trochu čůrák, ne? Sem slyšel že je to synátor ňákýho senátora.“

Jarda Kozlátko: „No tak to je hroznej čůrák! Těžkej pan vatař to je, bambilióny na kontě, vanu si vozí v bávu, každou chvíli ňákej večírek s vohňostrojem, celej vejkend dělá randál s tou svou husqarnou, do toho tam píčuje stádo jorkšírů, jak u dementů. Celá rodinka je pěkně jebnutá: ta jeho fuchtle – primadona největší, blbá je jak pučtok a líná až na půdu, furt si válí doma šunky, nanejvejš vytáhne řiť, aby si sjela do fitka károu jak kráva. Haranti celý leklý vyšisovaný, prej sou alergický na jídlo a když tě potkaj, neřeknou ani bů. Ten pičus jejich fotr chce skoupit pozemky starý Kyblicový – von má velký voči a Kiblicová holou prdel, protože všechny její lováky prosmažil milej vnouček Kobra, fet a jeď, víš jak! No tak mistr pražskej čůráček bude vlastnit celej ten flák za kapličkou a už tam má vydlábnoutou ďouru na bazén, přibude saunička pro haranti, sólárko pro ženušku plus další vyfikundace. Onehdá za mnou přišel, voháklej jak na golf, polobuzerant jeden a prej jestli bych mu nesvařil ňákej vingl na céóčku, tak mu poudam, že proč né, když z toho kápne ňáká almužnička, tak von s tim příde a člověče ten profil byl z hliníku, tak mu řikam, že to se snad posral jako – takle jsem mu to teda neřek – ale víš co, hliník! Čůrák. Minule jsem mu tam jen tak čuměl přes zeď a co nevidim: ten mamrd si chce něco fiknout na cirkulárce, jenže to je těžký pořízení, když jseš vocas z kanceláře, lempl a nemakačenko! No tak nejdřív čumí na řemen, pak do mobilu, chodí kolem toho jak študák kolem jebání, konečně to roztočí, přiloží špalek na kotouč, pročež ten mu vyletí pět metrů do luftu – ty vole, von ho tam cpal z druhý strany! Pak volá někam na servis a jde vod toho a vodpoledne už mu tam mladej hňup Žežulkovic krájí kulatinky, chudák slabomyslenej.

Tudle jdu s dvoukolákem vylejt ňáký hovna do Labe a na koho tam nenarazim, zase von, ta pražská píča, sedí si tam na rybách. Tos neviděl – celej vobalenej v maskáčích, aby ho ty ryby asi neviděli nebo co, před sebou dvě stě prutů – žádný obyčejný udičky, ale ultra lehký samovysouvací kevlarový , co prej vymysleli vědci z NASA, všude kolem ňáký rybí radary, svítící vezírky, teleskopický píčovinky, sedí si tam v takovym rozkládacim gaučíku, poslouchá mrdky z rádia, do toho mu tam pípá elektronickej splávek, na roštu vesele pískaj buřty a pozor, teďkonc to nejlepšejší: za nim ve křoví nafukovací chemickej hajzl! Čůrák!

Tak co dědku, kdy zas pudem na ryby, že bych koupil basu?“

Dědeček: „Zejtra. Dneska je středa.“

Jarda Kozlátko: „Jo vy máte mariáš s chlapama, sem uplně zapomněl, že už je středa. Hele, my o vlku…“

Pražák: „Dobrý den sousedi, to je dneska ale nádherně, konečně jaro, nechcete se stavit na grillování, mám doma tři dny naloženou panenku a chlazenou plzíňku?“

Jarda Kozlátko: „Dobrej ,… ále tak,… když jsme ti sousedi, … tož já bych se stavil!“

Zdar lidi,
Děkuju!!! Bylo to nádherné!!!

Váš Vojtěch

Fotil mára.

Dobrý den vážení Světoobčané,

Ministerstvo nitra koná ve spolupráci s externím náměstkem představenstva True Lovers Ing. Tomášem Skálou CSc. a mnou, Mgor. Vojtěchem Kissem, rituální večer věnovaný všem domácím kutilům (a kutilkám). Přátelé, jelikož jsme v novém roce opět blíže k dlouho očekávaného kataklyzmatu, přijďte se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se se s e s e s e s e s e s e s e s e rozbít na kusy za zvuku rapů Edoshova Kur-Níku a elekto neuro-bouří Fertillizerů!!! Podle zákona č.66/2017Sb. §589 O Sdílení duševního vlastnictví, přijďte na tuto událost!!!

Vaše Ministerstvo

P.S. Poslední možnost vidět artefakty z Anatomie Pavouka!!!

EXKLUZIVNĚ!!! A teď něco pro ty, kterým to ještě nestačilo!!!

Takže, pokud chcete „NĚCO“ odtajnit, klikněte (toto kliknutí si, prosím, užijte) sem.

Byl podzim a na strništi se válel opar bílej jak nohy starý báby. Vlaštovky vodtáhly pryč do Afriky a do oranic sesedávali krkavci čerstvě z Kremlu. Já seděl jsem mlčky na špricli a pozoroval skrz špehýrku, kterak stromy nad krchovem přeměňují svoje barvy do nádherna, dokud je čeledíni nepokáceli na dřeváky. Cibule byly téhle sezóny obzvláště opláštěné, tzn. zima přijde tuhá jak maso pět dní mrtvýho kance, pravil děda a naládoval brokárnu, řka: „Je čas jít chlapče… Víš, co máš dělat!“

Vzal jsem z truhličky svůj loveckej lísteček a pro dědu z poličky butilku starý myslivecký, vyběhl jsem za ním na rozbahněný rynek, kde již se to scházelo z celýho sousedství – všichni kamizoly přes maskáče, nejdřív lok z placatice a pak pára z plíce, v rukouch zbraň a pevnost v oku. Chlapácká fernetem nasáklá sprostota, vtipy o tvý starý a ten Babiš to je zase čůrák, ale vole, koho volit? Nad hlavou hlahol loveckých rohů z obecních tlampačů. Počal Hon.

V širokém rozestupu jak kůly v zuhnilém plotě, vlnivou šňůru střelců vytvořili fořti kol obory. A začali pálit do chvojí mezi trnky. Vtu vběhl mrtvý zajíc přímo mně pod kanady. Ležel přede mnou a v černý perle jeho oka zračil se smutek celku světa.

Prodírám se remízkem honcům v ústrety a plaším jim koroptnatou zvěřinu: z mlází vyskakují bažanti jak blechy z moudí, koroptve a křepelky, žluny, dudci a tetřevové vyletují kolmo vzhůru mezi svištící olovo, jsem zkrápěn střívky mrtvých fóglů, brečím a větřím chlast – lovci jsou tu. Někteří jsou již tak opití, že samovolně padají z posedů či zastřelují svoje švagry omylem do hlavy. Už už se těší na guláš! A hvozdem se nese floriantské pokřikování burácivého masakru. Dvojité hlavně houfnic míří mezi světla laně divoké – a právě laně se letos přemnožily, tzn. jsou škodné, takže dědeček dává lani headshot. Mláďata Káňat se taktéž přemnožila. Jezevce táhne z nory jezevčík Pavel. Pára stoupá z chlístance barvy kolem rozpůlené lišky. Sova exploduje v hnízdě. Sojka padá k zemi s ustřelenou hlavou. Ježek dostává pažbou.

Střelený jelen je gigantický tvor, ze kterého uniká pradávná prasíla a vratkou chůzí tvoří v prvním sněhu červená souhvězdí kapiček, až se zřítí k zemi. Dědeček jelenovi vkládá palcem do svíráku poctu myslivosti – úlomek větévky, avšak v posledním hryzu se zvířete zmocní ozvěna života a v posmrtné křeči mocně scvakne čelist.

Od té doby chybí dědečkovi – a dobře mu tak – na pravé ruce palec.

Konec.

Díky bratránkovi Tomáškovi, za inspirativní historku ;)

Před pár dny jsem kreslil pro Ondřeje Formánka do Newsweeku karikaturu Evropy – chtěl po mně aktuální verzi mapy v kdysi populárním žánru antropomorfních/zoomorfních map – kde jsou státy zobrazeny jako postavy (lidské i zvířecí) v pózách nějak vystihujících a parodujících vnitroevropské politické a válečné záměry, nálady a tak.

Něco jako:

[ČÍST DÁL…]

V létě jsem se zúčastnil v roli lektora tzv. filmového soustředění zvoucího se Krutón – na úpatí majestátních hor, kde v objetí hlubokých lesů a chladných údolí zpívají lišky hadům balady o … Ne to je jiný příběh, poněvadž my jsme byli zavřeni v chaotické tmě značně improvizovaného ateliéru v přístřeší blázince pro skauty, bez možnosti alkoholu a beze spánku, ssstotisíce tureckých kafí, v hlavách pulzující generátory a v rukách třesoucí se kusy nápadů… Na pokraji exploze vyrostla mezi studenty ze země rostlina. Nazvali ji: Sféra