Byl podzim a na strništi se válel opar bílej jak nohy starý báby. Vlaštovky vodtáhly pryč do Afriky a do oranic sesedávali krkavci čerstvě z Kremlu. Já seděl jsem mlčky na špricli a pozoroval skrz špehýrku, kterak stromy nad krchovem přeměňují svoje barvy do nádherna, dokud je čeledíni nepokáceli na dřeváky. Cibule byly téhle sezóny obzvláště opláštěné, tzn. zima přijde tuhá jak maso pět dní mrtvýho kance, pravil děda a naládoval brokárnu, řka: „Je čas jít chlapče… Víš, co máš dělat!“

Vzal jsem z truhličky svůj loveckej lísteček a pro dědu z poličky butilku starý myslivecký, vyběhl jsem za ním na rozbahněný rynek, kde již se to scházelo z celýho sousedství – všichni kamizoly přes maskáče, nejdřív lok z placatice a pak pára z plíce, v rukouch zbraň a pevnost v oku. Chlapácká fernetem nasáklá sprostota, vtipy o tvý starý a ten Babiš to je zase čůrák, ale vole, koho volit? Nad hlavou hlahol loveckých rohů z obecních tlampačů. Počal Hon.

V širokém rozestupu jak kůly v zuhnilém plotě, vlnivou šňůru střelců vytvořili fořti kol obory. A začali pálit do chvojí mezi trnky. Vtu vběhl mrtvý zajíc přímo mně pod kanady. Ležel přede mnou a v černý perle jeho oka zračil se smutek celku světa.

Prodírám se remízkem honcům v ústrety a plaším jim koroptnatou zvěřinu: z mlází vyskakují bažanti jak blechy z moudí, koroptve a křepelky, žluny, dudci a tetřevové vyletují kolmo vzhůru mezi svištící olovo, jsem zkrápěn střívky mrtvých fóglů, brečím a větřím chlast – lovci jsou tu. Někteří jsou již tak opití, že samovolně padají z posedů či zastřelují svoje švagry omylem do hlavy. Už už se těší na guláš! A hvozdem se nese floriantské pokřikování burácivého masakru. Dvojité hlavně houfnic míří mezi světla laně divoké – a právě laně se letos přemnožily, tzn. jsou škodné, takže dědeček dává lani headshot. Mláďata Káňat se taktéž přemnožila. Jezevce táhne z nory jezevčík Pavel. Pára stoupá z chlístance barvy kolem rozpůlené lišky. Sova exploduje v hnízdě. Sojka padá k zemi s ustřelenou hlavou. Ježek dostává pažbou.

Střelený jelen je gigantický tvor, ze kterého uniká pradávná prasíla a vratkou chůzí tvoří v prvním sněhu červená souhvězdí kapiček, až se zřítí k zemi. Dědeček jelenovi vkládá palcem do svíráku poctu myslivosti – úlomek větévky, avšak v posledním hryzu se zvířete zmocní ozvěna života a v posmrtné křeči mocně scvakne čelist.

Od té doby chybí dědečkovi – a dobře mu tak – na pravé ruce palec.

Konec.

Díky bratránkovi Tomáškovi, za inspirativní historku ;)

Před pár dny jsem kreslil pro Ondřeje Formánka do Newsweeku karikaturu Evropy – chtěl po mně aktuální verzi mapy v kdysi populárním žánru antropomorfních/zoomorfních map – kde jsou státy zobrazeny jako postavy (lidské i zvířecí) v pózách nějak vystihujících a parodujících vnitroevropské politické a válečné záměry, nálady a tak.

Něco jako:

[ČÍST DÁL…]

V létě jsem se zúčastnil v roli lektora tzv. filmového soustředění zvoucího se Krutón – na úpatí majestátních hor, kde v objetí hlubokých lesů a chladných údolí zpívají lišky hadům balady o … Ne to je jiný příběh, poněvadž my jsme byli zavřeni v chaotické tmě značně improvizovaného ateliéru v přístřeší blázince pro skauty, bez možnosti alkoholu a beze spánku, ssstotisíce tureckých kafí, v hlavách pulzující generátory a v rukách třesoucí se kusy nápadů… Na pokraji exploze vyrostla mezi studenty ze země rostlina. Nazvali ji: Sféra

13.8.2016 - Bystřice pod Hostýnem

Dobrý večer,

Chtěl bych Vám něco povědět:

[ČÍST DÁL…]

Honza Oračko je chlapík, který od pěti let vyrůstal bez rodičů – postupně v několika různých dětských domovech. V šesti letech mu byla nasazena antidepresiva, trpěl nespavostí a měl problémy se soustředěním. Měl větší potřebu individuální péče, což mu výchovné ústavy nebyly vždy během jeho dětství a dospívání schopné poskytnout.

[ČÍST DÁL…]

Bylo zase jednou léto, horko jak v háji a na parapeti brunátněl F.A. Brabec, kde borový zaváněl Máj. Čas se točil jako vřeteno a v údolí řádil králičí mor.

Protože byly prázdniny, tak jsme s kucíma hráli všelijaké skopičiny a tropili poštěvárny: pálili žáby, škvařili špačky a čadili fógly, vykolejovali vlaky nebo šli s prakem na ptáky. Máme vzduchovky a bodáky. Někdo z nás způsobil vystřelený vokno starý Kyblicový. Potom jsme zkoušeli, co udělá cihla v pračce a cédéčko v mikrovlnce. Také jsme neuposlechli zákazu a pustili jsme hořící kolo od traktoru z vrcholu kopce do vesnice a tak…

Na konci dne vždycky na Czechii padal večer černej jak svědomí dospělejch, zatímco my jsme seděli s děckama u dědečka v Rozkrokách na hrázi a měli strašný roupy: Píťa se šťoural v mrtvole uhnilý bachyně, Ládik furt něco šolichal v mobilu, byl tam i Špunďa, ten co žere tlustý maso, Nguyen z večerky ukrad fotrovy kartón startek, Čeněk Jirsák vzal na tajnačku ze zakristie hostie, tak jsme s nima zkoušeli házet žabky a sekerky, Bajza Petr přišel i s bráchou Strachem, kterej prej na půdě vaří perník, pan Fajst vuřta zblajz a Oťásek si mnul Vocásek. V ohýnku dohoříval kanďák od benzínu a my kouřili retka a vedli řeči: Pepek Zylvar ze starobince prej píchal Rampepurdu Rampepurďáckou… V Kačáku byl spatřen nový druh obojživelníka, pravděpodobně Vodník… Za haldama u hřiště je zmoklý péčko a pod viaduktem šprcka… Starej Barantál má ve sklepě hlavu… Pod kopcem je betonovej nacistickej sarkofág s armádou dočasně deaktivovanejch androidů… Milión miliónů, vole! Pidlovokýho Mařatku vcucnul kruh v obilí i s kombajnem… Různý dimenze, vole… V naší žumpě žije černej červ velkej jak chlap… Nad slepičárnou lítá UFO… Na obloze prej vysvitla nová hvězda zelené barvy a její jméno jest Pelyněk… Zlověstně sténá duch v dutině pod kapličkou… Přízrak škaredej jak smrt! Tyvoe, támhle se něco pohnulo!

Hele, kluci, já už musim domu…
Seš podělanej, viď? Dej si ještě páva!
Ne, já už musim, děda by měl kecy.
Já už na to taky asi seru.
Já taky!
Tak já taky.
Zdár!
Tak zdáár!
Zejtra čůráci! Zduř!
A Nguyene vole, zkus kdyžtak splašit ňáký ty piva!