Samostatnou kapitolou byla výroba postaviček úředníků, kterých vzniklo bezmála 400. Tento podivný komparz byl vytvářen sériově – z několika desítek forem se odlévaly sádrové výlitky figurek, každá se potom ručně upravila a natřela tak, aby každý z úředníků byl originál. Animace úředníků byla velmi zdlouhavá. V davových scénách se jich objeví i 100 najednou a všichni se pohybují. Jedno políčko filmu tedy znamenalo 100 drobných posunutí každé postavičky, přičemž každá se pohybuje svou specifickou rychlostí a stylem. To znamená, že jedna vteřina filmu je pro animátora 2500 drobných poposunutí. Občas se přihodila nehoda a animátor postavičku shodil a nastal tak dominový efekt… Při takové práci vznikalo za jeden natáčecí den přibližně tři vteřiny filmu.

Nevím jestli je to z popisu patrné, ale je to práce náročná na nervy: člověk na něčem dělá soustavně několikátý den, celou dobu se musí naprosto dokonale soustředit a kdykoliv se může pokazit cokoliv. Díky tomuto neustálému napětí přináší zdařilý výsledek opojnou euforii. A samozřejmě je tu napětí dlouhodobé, vycházející z úzkosti, že se film nebude nikomu líbit, že nebude fungovat.

Animovaný film svou povahou přímo vybízí k nejrůznějšímu experimentování či kombinování postupů a technologií. A mě v jednu chvíli napadlo, že by mohlo být dobré použít projektor, abych za scénu mohl promítat dynamické pozadí: rozfázované akvarely mraků v pohybu jsem si naskenoval do počítače a promítal jsem je projektorem za kulisu, kterou jsem pak snímal fotoaparátem. Doma mám spoustu aquarií a čas od času jsem je napouštěl vodou, kapal do nich barvu, hrál jsem si s optickými vlastnostmi světla ve vodě a při jednom takovém experimentování s mým kamarádem (byli jsme opilí) jsem si uvědomil, že podobnou metodou chci natočit poslední scény filmu – miniatury stromů jsem ponořil do vody a na zadní stranu aquaria potaženou papírem jsem promítal projekci, přičemž světlo ve vodě vytváří atmosférický pocit, mírně zakalená voda prohlubuje prostor a vůbec celý charakter výjevů dostává jakýsi snový rozměr. Opět: byla s tím zase celá řada dílčích komplikací – strom se pod vodou rozpouštěl, na předmětech vznikaly bublinky atd., avšak výsledek byl pro mne nanejvýš uspokojivý a s vodou bych chtěl spolupracovat i ve svých dalších projektech.

Některé mechanismy pro pohyb kamery jsem si zhotovoval sám svépomocí a často tak vznikaly dosti bizarní, ale funkční konstrukční řešení…

Je asi nabíledni zmínit skutečnost, že téma filmu mne velmi pohltilo, čím déle jsem na něm pracoval, tím seriózněji jsem k němu přistupoval. Uvědomil jsem si, že se v něm začínají vyjevovat existencionální otázky, které byly do té doby obsaženy ve spodních proudech mého vědomí, vše vyplouvalo na povrch, vše se spojovalo, vše začínalo dávat hlubší smysl. Scénář pořád rostl a bobtnal, přinášel jsem do něj stále nové nápady a vychytávky a okolí mě začalo podezírat, že pracuji na projektu, který nehodlám nikdy dokončit.

Protože se v zimě ve stodole netopilo, snažil jsem se rozvrhovat práci tak, abych přes zimu vyráběl kulisy v teple svého pokoje a přes léto natáčel ve stodole. Ne vždy to tak vyšlo… Nebudu lhát: někdy byla má práce opravdovým utrpením. Občas se kolem přemnožily komplikace technického rázu a já absolutně nevěděl, jak je řešit, v jednu chvíli jsem zjistil, že mi animační program neukládá některé snímky a má data jsou tedy neúplná, jednou během natáčení udeřil náhle silný mráz (-20°C), občas udeřily pochybnosti, jednu scénu jsem animoval 29 hodin v kuse a měl jsem pásový opar z vyčerpání no a tak… Proto je důležité ve svou práci věřit…

Během natáčení každého záběru je nutno řešit celou řadu úskalí, se kterými nelze dopředu počítat a občas to člověka přivádí do stavu těsně sousedícího s psychickým kolapsem, avšak občas dojde i k úsměvným momentům – například když mi tlačenku z kulisy přes noc sežrala kočka…

Vždycky se mi potvrdilo, že skutečný problém neexistuje. Správné slovo je výzva. A také platí to, že jsem se nejvíce věcí naučil díky všem těm komplikacím. A to i o sobě.

Přemýšlím nad tím, kam se naše civilizace ubírá, přemýšlím nad člověkem, chodím po planetě Zemi a sleduji hvězdy třpytící se mezi korunami stromů… Příliš ničemu nerozumím a sleduji, jak z tohoto procesu neuskutečnitelné snahy všemu porozumět vyvěrají obrazy pocitů světa.“

Vojtěch Kiss