My čekali květen a zatím přišel mráz, tak strašnou zimu, nezažil nikdo z nás. Kromě dědečka, kterýho to potkalo v dvaadvacátym na frontě. Pročež byl na to připraven, tudíž věděl, co naplat. A tak povolal tu starou kopu alkáčků Kebrleho s Cebulou, chlapy vod fochu, aby jim povidal: „Hoší, to vám poudám: přinde holomráz, že vám budou cinkat soply v nose, musíme naši chýši připraviti: shora slámou půdu naplniti!“

Dařbuján Cebula: „Ále prdlajz dědek, co tě nemá. Máme na korbě zbytky z melouchu v Jebanech! Roubenku ti lepidlem natáhneme, polysťákem vobalíme, broskvovou barvou nastříkáme a ještě plůtek z OBI seskládáme! Ale nejdřív si pivo votevřeme.“

Pandrhola Kebrle: „Začal bych tady vocaď, pak až teprv bych natáh šaluňk, protože kdybys to chtěl rovnou utemovat, tak ti hrozí, že se to celý zklátí! To je můj názor.“

Dařbuján Cebula: „Jenže ten ti pak zvlhne a bude to bobtnat, když tam nedáš kačírek, protože ten svorník na drenáž je už uplně vyčochtanej. Já bych vzal ty vingle, aby to nešlo šajtlem, přivrutoval bych je támdle, kde má mladej kamrlík a pak bych to tepra zpevnil roksorama, vono si to pak samo sedne a navíc ti tam pak nevylezou takový ty bochánky!“

Pandrhola Kebrle: „Jaký bochánky ty čůráku? Normálně bych to tam celý namrdal: fikneme tudle kde to přečuhuje, jebneš tam pak tu traverzu, která ti to celý zafixuje, z boku to vobalíš ipou, aby ti to nepodechcávalo, hodíš to do váhy, podej mi pivo, zalícuješ si to s podezdívkou, vyšpricluješ a je to vyřešený, žádný sraní s tim! To je můj názor. Jenom z toho musíš nejdřív vysekat ten píčovinec. A dědku! Ty musíš zajet k Mazourkovi pro tři pytle multibatu.“

Dařbuján Cebula: „A pivo!

Děda vzal prázdný basy, sednul na žebřiňák a vodjel do stavebnin.

„A ty nám mladej budeš dělat přidavače, ať se něco přiučíš, protože tam ve škole vás stejně naučej píču!“

„A nejdřív tě naučim, jak votevřit pivo, páč to je základ! Takle to vezmu, vopřu zátku tady vo ten zub…“, tssss, „…no a je to!“

„A já ti vokážu, jak poznáš, že je malta v dobrý konsistenci, podej mi lžíci! GLO GLO! Takle nakreslíš do malty píču, strčíš pod ní lžíci, trochu ji nadzvíhneš – no a když se píče rozevřou laple – tak je malta v cajku. Glo glo glo, a podej mi nahoru tu žlutou svini.“ (vodováhu)

A tak mě chasníci chytnuvší slinu zasvěcují do řemesla života, jako například: Jak správně vrták promazat. Jak vybílit světnici. Jak se jede s příklepem. Jak správně položit kládu mezi dvě kozy a tak.

Za hodinu se vrátil dědeček ze stavebnin. Velmi, ale opravdu velmi ho rozhněvalo, když našel lahve od režné a kmínky, které si schovával na lepší příležitost, celé prázdné! Rovněž jeho rybízové víno ti dva výtečníci nalezli, slívku i záložní basu vymlaskli, prorazili sbíječkou zeď i s hajzlem a do vany maltu vylili, pařník protrhli, lednici vydlábli a polystyrenem okna do prádelny omylem zalepili, stoh Bohdana Slámy žvárem podpálili, do záhonu, do dřezu i do špajzu nablili a potom, co všechen porculán rozmlátili, ve světničce po babičce ulehnuli ke spaní, nahatý a posraní.

Byl duben a na proutkách pučela koťátka. Děda vytáh pod ořešák křesílka, páč se stavil Jarda Kozlátko. Já jsem seděl opodál a poslouchal vydatně jejich rozprávku, abych všechno věděl…

Dědeček: „A co ten pražák vodnaproti, jak vzal barák po Láďovi Barantálovi, to je asi ňákej trochu čůrák, ne? Sem slyšel že je to synátor ňákýho senátora.“

Jarda Kozlátko: „No tak to je hroznej čůrák! Těžkej pan vatař to je, bambilióny na kontě, vanu si vozí v bávu, každou chvíli ňákej večírek s vohňostrojem, celej vejkend dělá randál s tou svou husqarnou, do toho tam píčuje stádo jorkšírů, jak u dementů. Celá rodinka je pěkně jebnutá: ta jeho fuchtle – primadona největší, blbá je jak pučtok a líná až na půdu, furt si válí doma šunky, nanejvejš vytáhne řiť, aby si sjela do fitka károu jak kráva. Haranti celý leklý vyšisovaný, prej sou alergický na jídlo a když tě potkaj, neřeknou ani bů. Ten pičus jejich fotr chce skoupit pozemky starý Kyblicový – von má velký voči a Kiblicová holou prdel, protože všechny její lováky prosmažil milej vnouček Kobra, fet a jeď, víš jak! No tak mistr pražskej čůráček bude vlastnit celej ten flák za kapličkou a už tam má vydlábnoutou ďouru na bazén, přibude saunička pro haranti, sólárko pro ženušku plus další vyfikundace. Onehdá za mnou přišel, voháklej jak na golf, polobuzerant jeden a prej jestli bych mu nesvařil ňákej vingl na céóčku, tak mu poudam, že proč né, když z toho kápne ňáká almužnička, tak von s tim příde a člověče ten profil byl z hliníku, tak mu řikam, že to se snad posral jako – takle jsem mu to teda neřek – ale víš co, hliník! Čůrák. Minule jsem mu tam jen tak čuměl přes zeď a co nevidim: ten mamrd si chce něco fiknout na cirkulárce, jenže to je těžký pořízení, když jseš vocas z kanceláře, lempl a nemakačenko! No tak nejdřív čumí na řemen, pak do mobilu, chodí kolem toho jak študák kolem jebání, konečně to roztočí, přiloží špalek na kotouč, pročež ten mu vyletí pět metrů do luftu – ty vole, von ho tam cpal z druhý strany! Pak volá někam na servis a jde vod toho a vodpoledne už mu tam mladej hňup Žežulkovic krájí kulatinky, chudák slabomyslenej.

Tudle jdu s dvoukolákem vylejt ňáký hovna do Labe a na koho tam nenarazim, zase von, ta pražská píča, sedí si tam na rybách. Tos neviděl – celej vobalenej v maskáčích, aby ho ty ryby asi neviděli nebo co, před sebou dvě stě prutů – žádný obyčejný udičky, ale ultra lehký samovysouvací kevlarový , co prej vymysleli vědci z NASA, všude kolem ňáký rybí radary, svítící vezírky, teleskopický píčovinky, sedí si tam v takovym rozkládacim gaučíku, poslouchá mrdky z rádia, do toho mu tam pípá elektronickej splávek, na roštu vesele pískaj buřty a pozor, teďkonc to nejlepšejší: za nim ve křoví nafukovací chemickej hajzl! Čůrák!

Tak co dědku, kdy zas pudem na ryby, že bych koupil basu?“

Dědeček: „Zejtra. Dneska je středa.“

Jarda Kozlátko: „Jo vy máte mariáš s chlapama, sem uplně zapomněl, že už je středa. Hele, my o vlku…“

Pražák: „Dobrý den sousedi, to je dneska ale nádherně, konečně jaro, nechcete se stavit na grillování, mám doma tři dny naloženou panenku a chlazenou plzíňku?“

Jarda Kozlátko: „Dobrej ,… ále tak,… když jsme ti sousedi, … tož já bych se stavil!“

Byl podzim a na strništi se válel opar bílej jak nohy starý báby. Vlaštovky vodtáhly pryč do Afriky a do oranic sesedávali krkavci čerstvě z Kremlu. Já seděl jsem mlčky na špricli a pozoroval skrz špehýrku, kterak stromy nad krchovem přeměňují svoje barvy do nádherna, dokud je čeledíni nepokáceli na dřeváky. Cibule byly téhle sezóny obzvláště opláštěné, tzn. zima přijde tuhá jak maso pět dní mrtvýho kance, pravil děda a naládoval brokárnu, řka: „Je čas jít chlapče… Víš, co máš dělat!“

Vzal jsem z truhličky svůj loveckej lísteček a pro dědu z poličky butilku starý myslivecký, vyběhl jsem za ním na rozbahněný rynek, kde již se to scházelo z celýho sousedství – všichni kamizoly přes maskáče, nejdřív lok z placatice a pak pára z plíce, v rukouch zbraň a pevnost v oku. Chlapácká fernetem nasáklá sprostota, vtipy o tvý starý a ten Babiš to je zase čůrák, ale vole, koho volit? Nad hlavou hlahol loveckých rohů z obecních tlampačů. Počal Hon.

V širokém rozestupu jak kůly v zuhnilém plotě, vlnivou šňůru střelců vytvořili fořti kol obory. A začali pálit do chvojí mezi trnky. Vtu vběhl mrtvý zajíc přímo mně pod kanady. Ležel přede mnou a v černý perle jeho oka zračil se smutek celku světa.

Prodírám se remízkem honcům v ústrety a plaším jim koroptnatou zvěřinu: z mlází vyskakují bažanti jak blechy z moudí, koroptve a křepelky, žluny, dudci a tetřevové vyletují kolmo vzhůru mezi svištící olovo, jsem zkrápěn střívky mrtvých fóglů, brečím a větřím chlast – lovci jsou tu. Někteří jsou již tak opití, že samovolně padají z posedů či zastřelují svoje švagry omylem do hlavy. Už už se těší na guláš! A hvozdem se nese floriantské pokřikování burácivého masakru. Dvojité hlavně houfnic míří mezi světla laně divoké – a právě laně se letos přemnožily, tzn. jsou škodné, takže dědeček dává lani headshot. Mláďata Káňat se taktéž přemnožila. Jezevce táhne z nory jezevčík Pavel. Pára stoupá z chlístance barvy kolem rozpůlené lišky. Sova exploduje v hnízdě. Sojka padá k zemi s ustřelenou hlavou. Ježek dostává pažbou.

Střelený jelen je gigantický tvor, ze kterého uniká pradávná prasíla a vratkou chůzí tvoří v prvním sněhu červená souhvězdí kapiček, až se zřítí k zemi. Dědeček jelenovi vkládá palcem do svíráku poctu myslivosti – úlomek větévky, avšak v posledním hryzu se zvířete zmocní ozvěna života a v posmrtné křeči mocně scvakne čelist.

Od té doby chybí dědečkovi – a dobře mu tak – na pravé ruce palec.

Konec.

Díky bratránkovi Tomáškovi, za inspirativní historku ;)

Bylo zase jednou léto, horko jak v háji a na parapeti brunátněl F.A. Brabec, kde borový zaváněl Máj. Čas se točil jako vřeteno a v údolí řádil králičí mor.

Protože byly prázdniny, tak jsme s kucíma hráli všelijaké skopičiny a tropili poštěvárny: pálili žáby, škvařili špačky a čadili fógly, vykolejovali vlaky nebo šli s prakem na ptáky. Máme vzduchovky a bodáky. Někdo z nás způsobil vystřelený vokno starý Kyblicový. Potom jsme zkoušeli, co udělá cihla v pračce a cédéčko v mikrovlnce. Také jsme neuposlechli zákazu a pustili jsme hořící kolo od traktoru z vrcholu kopce do vesnice a tak…

Na konci dne vždycky na Czechii padal večer černej jak svědomí dospělejch, zatímco my jsme seděli s děckama u dědečka v Rozkrokách na hrázi a měli strašný roupy: Píťa se šťoural v mrtvole uhnilý bachyně, Ládik furt něco šolichal v mobilu, byl tam i Špunďa, ten co žere tlustý maso, Nguyen z večerky ukrad fotrovy kartón startek, Čeněk Jirsák vzal na tajnačku ze zakristie hostie, tak jsme s nima zkoušeli házet žabky a sekerky, Bajza Petr přišel i s bráchou Strachem, kterej prej na půdě vaří perník, pan Fajst vuřta zblajz a Oťásek si mnul Vocásek. V ohýnku dohoříval kanďák od benzínu a my kouřili retka a vedli řeči: Pepek Zylvar ze starobince prej píchal Rampepurdu Rampepurďáckou… V Kačáku byl spatřen nový druh obojživelníka, pravděpodobně Vodník… Za haldama u hřiště je zmoklý péčko a pod viaduktem šprcka… Starej Barantál má ve sklepě hlavu… Pod kopcem je betonovej nacistickej sarkofág s armádou dočasně deaktivovanejch androidů… Milión miliónů, vole! Pidlovokýho Mařatku vcucnul kruh v obilí i s kombajnem… Různý dimenze, vole… V naší žumpě žije černej červ velkej jak chlap… Nad slepičárnou lítá UFO… Na obloze prej vysvitla nová hvězda zelené barvy a její jméno jest Pelyněk… Zlověstně sténá duch v dutině pod kapličkou… Přízrak škaredej jak smrt! Tyvoe, támhle se něco pohnulo!

Hele, kluci, já už musim domu…
Seš podělanej, viď? Dej si ještě páva!
Ne, já už musim, děda by měl kecy.
Já už na to taky asi seru.
Já taky!
Tak já taky.
Zdár!
Tak zdáár!
Zejtra čůráci! Zduř!
A Nguyene vole, zkus kdyžtak splašit ňáký ty piva!

Už vod kuropění chcalo jak z konve a provazce lijavce visely z chmurné hůry jak štoky chmele.

Dědeček chtěl dneska spravovati suchý hajzl, ale jelikož byl od deště celý promočený, natáh si gumáku a sednul na kýbl na pavlači špejcharu a za chvíli se kol něho slezl každý kmet z vůkolí: starej šuman Oldřich Barantál, prastrýc a praděd Radmil Zbřuch z hor, bodrý vlach a děd mnoha dědů Kostmír od Čtveráků, zachmuřený prapraděd, lesník a bejvalý kuřviřt Gerendáš, rozverný bruncvík a takéžto purkrabě Zbřeněk Šovínský ze Zbřve, jenž pojal za choť Saskiu Burešovou z Kalendária, pak tu byl Jenethor, syn Kargorna z Tondoru a v neposlední řadě na svém starém kolovrzu přijel i rozmilý dědeček Jindřišek, který však než stihnul dokodrcati pod špejchar, umřel.

A tak tu seděli a koukali, kterak chmura zkrápí dvory deštěm jak volovo. A Radmil Zbřuch řka: „Mračna těžký jak hlava bolavá a deště jsou silný jak noha u prdele!“

Kostmír od Čtveráků: „Ba ba, a to včíra slunce žhavý jak horkej kámen z kamen sesmahlo mi na troud čeledíny, jenže pak se zatáhlo vod jezera a to nevěstí ničeho dobrýho!“

Oldřich Barantál: „A to v televizoru hlásili polajasno až jasno a jen střídavě srážky, od jihovýchodu přijde během odpoledních hodin teplá fronta, v tísíci metrech na horách se může lehce ochladit, biozátež jedna až dva, tzn. mírná.“

Radmil Zbřuch: „Hovno polojasno, vždyť již čtyřicátej den smáčí zem lijáky husté jak rtuť, voda už strhla splav u Macků, mlejnský kolo roztrhlo mlynáře a šplíchá to už starý barabizně Kiblicový na kloaku!“

Praotec Barantál: „Jen ať jí to sejme, pindu jednu!“

Radmil Zbřuch: „Víte co se říká: Prší-li již čtyřicátý den v únoru – budou kravky dojit šláftruňk až do úmoru.“

Tondor, syn Kargorna z Jenethoru: „V únoru: mokro na blatech – v lednu: bolesti kloubů a zubů.“

Saskia Burešová: „Máte-li v únoru promočený pikador – v září nebude na jarmarku lacino a blesk udeří do slepice.“

Zbřeněk Šovínský: „Tak dlouho se v listopadu a v červenci prstem šťourá v uchu, až se ucho utrhne.“

Starej Šuman: „Uvidíš-li starou bábu, která je spokojená i v pondělí ráno, rychle uteč – je to past!“

Gerendáš: „Netřeba báti se báb bezzubých. Nekoušou.“

Dědeček: „Držte už hubu, kurva!“

Puchejř nad voblouhou těžkej jak měch mračen lomozících v soukolí burácel lijavec.

Vzduch byl těžkej jak sud a dědu sekla do plíce srpem smrt. Churavý chudák ležel na žebřiňáku zkormoucený, bílý nebo zelený, prasklou žílu v žlutým bělmu a to oko jak do věčnosti bránu, místo tváře křížala, místo rukou suchý chrastí, v prsti třas, v plíci vřes, přes den řev a v noci děs. Puštík v okýnku zvěstoval poslední hodinu, v posteli smrtelné hlodal červ umrlčí.

A u postele stál svatý Konstantin vymítač, dědek kořenář a bába utěšitel. A krbu já jsem stál, vylekán a připodělán, přikládaje do výhně vodou svěcenou a všelikou havětí sušenou: hejkalí herakletou z durmana vysemeněnou, poslední prvosenkou, černohlávkem bělohlavým , křídlem z nezmara a z káněte hlasivkou. Dědek kořenář vstrčil pod víčka děda maroda kořen z kopřivy, do chřtánu drn z tetřeva, pod kozu ovar z kaprála a hlen z ryby do slabiny. Sv. Konstantin vymítač v ústech hostii a slova svatá, v ruce monstranci a kříži pokérován, hebrejsky opakuje svatou formuli a bába utěšitel cpe dědovi do huby kremroli.

V ten moment kdy už zubatá špehýrkou do světnice vartuje, ta cháska vožralů Kebrle s Cebulou prolomila plůtek demižóny před sebou s hlaholem kouleje, ze Starého Bělidla se potáceje, což je diskotéka kousek odsaď přes dvoje koleje a přímo pod dědu vpadli ti dva všechno kolem sebe převraceje divoce zvracejíce.

V tom ta deštěm a pivy zlitá cháska vožralů Kebrle s Cebulou řka: „My víme, dědku, jak tě z moribundusu vylovíme, tumáš do jícnu trychtýř, škyt, a tumáš lektvar náš: francovku s režnou důkladně promíchati, škyt, přidat kmínky džber plus dva lokte slívky, tuze chlastu a tuzemáku jako máku a do rána budeš v cajku, dědku!“

V trychtýři se meducína ve víru protočila jak v komínu meluzína, dědečkovi v terichu zabublalo, oko se zas rozjasnilo, líčko zrudlo a v hrdlu mrdlo, božskou kolomazí dědovo potrubí celé se zotavilo a slunce se do útrob chalupy jak pivo rozlejvalo.

Ta mrcha zubatá, krutá a nasraná,
zdrhla a cestou se ještě zastavila, to proto aby zabila
dědovo králíci.

Bylo léto horké jako kamna a venku hořel les. Dědeček pod kůlnou za stodolou mlátil cepem pluh velkej jak lopuch a nad nim roj much tlustejch jak ropuch. Děda zhurta flusnul kompost na tabák zplaveně lamentujíc, že z toho vedra má mžitky v oku, v hlavě jeb a zpařenou chyndu. Chudák děda trpěl v punčoše proti nateklejm konvím, pročež se mu vařily jabka a byl tuze nerudnej a zpocenej jak Tescošunka v pytliku. Tak si narval vole lahváčem, načež chytnul takou žoužeň, že musel cirkulárkou odfrčeti do vejčepu…
Na BŘEZŇÁKA…

Já jsem se samozřejmě velmi zhusta nudil, takže jsem si šel hrát s klucíma na vojáci, ale byla to jářku tak trapná hra, že jsem málem rozkop comp, neboť mi to furt lagovalo, protože tu vůkol hapruje připojení, jak na obecní router spadnul brojler. Potom přijel děda. Dorazil dneska z knajpy dřív, poněvadž jako každý správný farmář, kouká na Farmář hledá ženu IV. a hledá ženu. V dnešním díle se Vláďa a Marcel opili a Vláďa si pak přejel traktorem chleba a Marcel hlavu a ta koza Květa dala košem panu Jiřímu, protože začala chodit se Zdeňkem z minulé řady. S tim pablbem, co ani neumí pořádně vosedlat džber a myslí si, že může mít ramena, když má v uchu oringle a na herakletech zlatý círacha. Opuštěnej Pan Jiří z toho byl řádně v prdeli, seděl v chlívu se slívkou, řval jak tur a rodil krávu. Kouknul jsem na dědečka a ve světle televizoru spatřil jsem slzu velikosti hrachu, kterak mu zkrápí skráni. „ Jó, všechny ženský jsou čůráci“, prohlásil děda a šel se natáhnout na kavalec, odkud chvíli čehosi zvostra sprostě lomozil, avšak po třetím zakukání už počal dříví řezati, jakoby se nechumelilo!!!

Bylo vedro k nesnesení jako v pařníku a na zápraží brebentila zpařená bába. Dědečka chytl rapl a šel si pro malorážku, že bábu odpráskne, ale mě se včas zdařilo bábu plácačkou odehnat. Bába se splašila a zmateně pobíhala po dvorku narážejíc bruntálem do špejcharu. Děděčka to pobavilo a ponoukl mi nahnat bábu halapartnou do kurníku, šmátraje po kapsách křídu, že mi ukáže kejkli. Bába si ale našlápla hrábě vprostřed kušny a sklouzla po hnojníku, kebulí o rumpál a pak takovýho vozemboucha, že jí vylítla almara z prdele. Dědeček vyprskl Žejdlík, čerstvě načatý sváteční ležák, který mu až z Litovele přivezla ta cháska vožralů Kebrle s Cebulou, a řechtaje se tak, že si zosral bláto na hřišti, načrtl bábě od mordy bílou čáru, ať prý vejram, jak se po ní rozpeláší. Bába má ale bercák a kejhá na levou hnátu, takže ztratila balanc a zahučela do žumpy odkud se ještě chvíli ozejvalo, jak je všechno drahý, ale pak už byl klid.

Žumpa bábu pohltila…

Bylo ráno zlatavé jak pečeně s bramborem a na verpánku brunátněl brabec.

„Dědečku, vyprávěj mi o tom, když jsi byl malý jako já!“ vyhrknul jsem.

„Když jsem byl malý, jako jsi ty, měl jsem dědečka, jako jsem já: Akorát že jemu tehdá dějiny pochodovaly přes vejminek jako vojáci a celej vejminek mu rozdupaly… Víš, chlapečku, život je tanec nad smrtí… A teď jdi už spat.“

„Ale vždyť už je přeci ráno! Dědečku, vyprávěj, jak to tehdá bývávalo!“

„Jó tehdá bejvávalo všechno jináč: žadný igelitky nebyly, ani nic z toho, co znáš. Si představ: všechno, co potřebuješ, si tehdá nepotřeboval! To sis musel vyřezat z dubového proutku flintu, zabalit do topánku a vyrazit na špacír… A teď koukej dožrat ten pecen máslem!“

„A dědečku, vyprávěj mi o Babičce!“ naléhal jsem na dědu, bochníku plnou hubu…

Děda zdlouha zabafal doutnici, jeho pohled zesklovatěl otáčeje se hluboko do minulosti a dědeček počal rozpravovat o babičce: „Jó Babička… to byla pořádná sračka… nejhorší a nejprolhanější knížka, jakou jsem kdy čet… takhle to tenkrát rozhodně nebejvávalo, já ti to jednou všechno povim, ale teď už musíme jít do prdele kluku…“

Na parapeti švitořil rorýs, děda natáhnul sváteční tepláky a šlo se na bohoslužby. V kapličce byla zima a nuda. Zatímco na návsi voněl chmel a námel, nad oltářem čoudilo farářovo kadidlo a já a kluci jsme zpívali kancionály, konkrétně Otevři se nejsvětější srdce bohorodičky a oroduj za nás a nedej nám (ale našim viníkům) zhynouti v Pekle! Potom jsme spustili za doprovodu harmonia žalozpěvy z listu Filištýncům, strana osm, kniha 5 – žalozpěv apoštola Jeremesiáše, syna Jakobova a asi v padesáté kapitole, kde se praví o zemi Golgota zbrocené tratolištěm krve z ran Ježíše Krista, se mi začalo chtít chčít, jak jsem si dal ráno po šufánku podmáslí, v tom ale pisklavým hlasem sv. Daníček Netolický započal své kázání. Kázání o hříšnících, kteří jsou zkažení jako zkažené ovoce, hnilobná duše jejich jest a plna jest plazivých jazyků všelijakých nízkostí a nestoudností. Svatej Daníček Netolický ví, o čem káže, neboť nějaký čas trpěl jako kůň, jako poustevník na odlehlé poušti, konkrétně na Slovensku, kde se mu zjevil jakýsi zázrak, konkrétně hořící korbáčik, který vystoupil z hořícího kamene, a ten mu pak řka: Jdi člověče, a kaž dobro v Severních Čechách, kde jest semeniště nemocných oveček! A tak tu před námi káže dobro, celý bílý, zatuchlý a chudokrevný, latentní gay, svatý Daníček Netolický a v lavicích před ním, pohrouženi do svých fantazií, pokajíce a klečíce, brečíme, my, nemocné ovečky, amen.

Nějaký čas po tomto kázání byl v lese na Mrchovém kopci sv. Daníček upálen a byla potom úroda toho léta nadmíru bohatá…

Korektury provedl kundshysterik a domorodý odborník středověku na venkově prof. Jan Master z Butovic

Bylo jaro, takže ve vzduchu byl cítit květ, ráj, med a mrd. Všude kolem krajem úpěl senoseč a chlapci hnali přes úvoz kolo od zetoru. Muži seděli na prosluněné terase a pili sluncem prostoupené gambrinusy a brutálně hovořili. Ženy myly v Kačáku pekáče. Měly za sebou těžkou zimu. Tak těžkou zimu, že během ní skorem rozštípaly a stopily polovic lesa a sežraly celý ozim už počátkem prosince, v pravdě krutá zima to byla, půl tuctu slepic spálil mráz a mlíko mrzlo od vemene, starej dědek Barantál musel palicí zlomit svýho psa, aby měl čim nakrmit kočku a stará motyka Barantálová zavadila blbě gumákou o futra, žlučníkem přimrzla k zápraží a do rána byla tuhá jak péro, v kurníku cinkaly mražený kuřata a v Labi mražený rybí filé a na návsi malej kluk studenej jak nanuk. Zima procházela krajem jak velká bílá smrt a svou ledovou silou zmrazila i splav i mejln i bábám důchody… a když už to vypadalo, že i čas zamrzne, přišlo jaro a roztavilo všechny sněhuláky a zahnalo boby na půdy a teď haranti celý od bahna vesele pozorují, kterak jim včely přistávají do malinových limonád a topí se v té růžové volovině, a červeně brunátné otce, kterak spolu na jaře o zimě horují, piva do sebe lámou ostošest a velmi důležitě svoje babety spravují a o své ženy se psy zápasí…

Bylo jaro léta páně 2012 a byla tehdá krásná rána v předvečer konce světa zalitá sluncem zlatým jak kalich. Boží muka zářila k večeru světlem hořících kabelů, ze kterých sveřepí muži dolovali měď, slunce se zakulilo za les jak sud piva a nad krajem se rozezněly rolničky noci – celá obloha rozezněla se zpěvem netopýrů, u řeky sýpal ťuhýk a v lese kýhal pařez… večer se všichni unaveni dlouhým a nudným dnem sesedávali jak švábi k obrazovce mumlajíce o koalici, rozpočtové odpovědnosti a inflaci, sežrali halušky a buchtu, lehli na pec nebo na ikeu a žena stará jak bába, oděná celá v čarokrásnou čerň s flikry hvězd a svatojánských mušek, prakrálovna noc, přehodila přes naši ves obrovsku duchnu, duchnu takové váhy, že pod ní nebylo možné masturbovat…