My čekali květen a zatím přišel mráz, tak strašnou zimu, nezažil nikdo z nás. Kromě dědečka, kterýho to potkalo v dvaadvacátym na frontě. Pročež byl na to připraven, tudíž věděl, co naplat. A tak povolal tu starou kopu alkáčků Kebrleho s Cebulou, chlapy vod fochu, aby jim povidal: „Hoší, to vám poudám: přinde holomráz, že vám budou cinkat soply v nose, musíme naši chýši připraviti: shora slámou půdu naplniti!“

Dařbuján Cebula: „Ále prdlajz dědek, co tě nemá. Máme na korbě zbytky z melouchu v Jebanech! Roubenku ti lepidlem natáhneme, polysťákem vobalíme, broskvovou barvou nastříkáme a ještě plůtek z OBI seskládáme! Ale nejdřív si pivo votevřeme.“

Pandrhola Kebrle: „Začal bych tady vocaď, pak až teprv bych natáh šaluňk, protože kdybys to chtěl rovnou utemovat, tak ti hrozí, že se to celý zklátí! To je můj názor.“

Dařbuján Cebula: „Jenže ten ti pak zvlhne a bude to bobtnat, když tam nedáš kačírek, protože ten svorník na drenáž je už uplně vyčochtanej. Já bych vzal ty vingle, aby to nešlo šajtlem, přivrutoval bych je támdle, kde má mladej kamrlík a pak bych to tepra zpevnil roksorama, vono si to pak samo sedne a navíc ti tam pak nevylezou takový ty bochánky!“

Pandrhola Kebrle: „Jaký bochánky ty čůráku? Normálně bych to tam celý namrdal: fikneme tudle kde to přečuhuje, jebneš tam pak tu traverzu, která ti to celý zafixuje, z boku to vobalíš ipou, aby ti to nepodechcávalo, hodíš to do váhy, podej mi pivo, zalícuješ si to s podezdívkou, vyšpricluješ a je to vyřešený, žádný sraní s tim! To je můj názor. Jenom z toho musíš nejdřív vysekat ten píčovinec. A dědku! Ty musíš zajet k Mazourkovi pro tři pytle multibatu.“

Dařbuján Cebula: „A pivo!

Děda vzal prázdný basy, sednul na žebřiňák a vodjel do stavebnin.

„A ty nám mladej budeš dělat přidavače, ať se něco přiučíš, protože tam ve škole vás stejně naučej píču!“

„A nejdřív tě naučim, jak votevřit pivo, páč to je základ! Takle to vezmu, vopřu zátku tady vo ten zub…“, tssss, „…no a je to!“

„A já ti vokážu, jak poznáš, že je malta v dobrý konsistenci, podej mi lžíci! GLO GLO! Takle nakreslíš do malty píču, strčíš pod ní lžíci, trochu ji nadzvíhneš – no a když se píče rozevřou laple – tak je malta v cajku. Glo glo glo, a podej mi nahoru tu žlutou svini.“ (vodováhu)

A tak mě chasníci chytnuvší slinu zasvěcují do řemesla života, jako například: Jak správně vrták promazat. Jak vybílit světnici. Jak se jede s příklepem. Jak správně položit kládu mezi dvě kozy a tak.

Za hodinu se vrátil dědeček ze stavebnin. Velmi, ale opravdu velmi ho rozhněvalo, když našel lahve od režné a kmínky, které si schovával na lepší příležitost, celé prázdné! Rovněž jeho rybízové víno ti dva výtečníci nalezli, slívku i záložní basu vymlaskli, prorazili sbíječkou zeď i s hajzlem a do vany maltu vylili, pařník protrhli, lednici vydlábli a polystyrenem okna do prádelny omylem zalepili, stoh Bohdana Slámy žvárem podpálili, do záhonu, do dřezu i do špajzu nablili a potom, co všechen porculán rozmlátili, ve světničce po babičce ulehnuli ke spaní, nahatý a posraní.

Byl duben a na proutkách pučela koťátka. Děda vytáh pod ořešák křesílka, páč se stavil Jarda Kozlátko. Já jsem seděl opodál a poslouchal vydatně jejich rozprávku, abych všechno věděl…

Dědeček: „A co ten pražák vodnaproti, jak vzal barák po Láďovi Barantálovi, to je asi ňákej trochu čůrák, ne? Sem slyšel že je to synátor ňákýho senátora.“

Jarda Kozlátko: „No tak to je hroznej čůrák! Těžkej pan vatař to je, bambilióny na kontě, vanu si vozí v bávu, každou chvíli ňákej večírek s vohňostrojem, celej vejkend dělá randál s tou svou husqarnou, do toho tam píčuje stádo jorkšírů, jak u dementů. Celá rodinka je pěkně jebnutá: ta jeho fuchtle – primadona největší, blbá je jak pučtok a líná až na půdu, furt si válí doma šunky, nanejvejš vytáhne řiť, aby si sjela do fitka károu jak kráva. Haranti celý leklý vyšisovaný, prej sou alergický na jídlo a když tě potkaj, neřeknou ani bů. Ten pičus jejich fotr chce skoupit pozemky starý Kyblicový – von má velký voči a Kiblicová holou prdel, protože všechny její lováky prosmažil milej vnouček Kobra, fet a jeď, víš jak! No tak mistr pražskej čůráček bude vlastnit celej ten flák za kapličkou a už tam má vydlábnoutou ďouru na bazén, přibude saunička pro haranti, sólárko pro ženušku plus další vyfikundace. Onehdá za mnou přišel, voháklej jak na golf, polobuzerant jeden a prej jestli bych mu nesvařil ňákej vingl na céóčku, tak mu poudam, že proč né, když z toho kápne ňáká almužnička, tak von s tim příde a člověče ten profil byl z hliníku, tak mu řikam, že to se snad posral jako – takle jsem mu to teda neřek – ale víš co, hliník! Čůrák. Minule jsem mu tam jen tak čuměl přes zeď a co nevidim: ten mamrd si chce něco fiknout na cirkulárce, jenže to je těžký pořízení, když jseš vocas z kanceláře, lempl a nemakačenko! No tak nejdřív čumí na řemen, pak do mobilu, chodí kolem toho jak študák kolem jebání, konečně to roztočí, přiloží špalek na kotouč, pročež ten mu vyletí pět metrů do luftu – ty vole, von ho tam cpal z druhý strany! Pak volá někam na servis a jde vod toho a vodpoledne už mu tam mladej hňup Žežulkovic krájí kulatinky, chudák slabomyslenej.

Tudle jdu s dvoukolákem vylejt ňáký hovna do Labe a na koho tam nenarazim, zase von, ta pražská píča, sedí si tam na rybách. Tos neviděl – celej vobalenej v maskáčích, aby ho ty ryby asi neviděli nebo co, před sebou dvě stě prutů – žádný obyčejný udičky, ale ultra lehký samovysouvací kevlarový , co prej vymysleli vědci z NASA, všude kolem ňáký rybí radary, svítící vezírky, teleskopický píčovinky, sedí si tam v takovym rozkládacim gaučíku, poslouchá mrdky z rádia, do toho mu tam pípá elektronickej splávek, na roštu vesele pískaj buřty a pozor, teďkonc to nejlepšejší: za nim ve křoví nafukovací chemickej hajzl! Čůrák!

Tak co dědku, kdy zas pudem na ryby, že bych koupil basu?“

Dědeček: „Zejtra. Dneska je středa.“

Jarda Kozlátko: „Jo vy máte mariáš s chlapama, sem uplně zapomněl, že už je středa. Hele, my o vlku…“

Pražák: „Dobrý den sousedi, to je dneska ale nádherně, konečně jaro, nechcete se stavit na grillování, mám doma tři dny naloženou panenku a chlazenou plzíňku?“

Jarda Kozlátko: „Dobrej ,… ále tak,… když jsme ti sousedi, … tož já bych se stavil!“

Byl podzim a na strništi se válel opar bílej jak nohy starý báby. Vlaštovky vodtáhly pryč do Afriky a do oranic sesedávali krkavci čerstvě z Kremlu. Já seděl jsem mlčky na špricli a pozoroval skrz špehýrku, kterak stromy nad krchovem přeměňují svoje barvy do nádherna, dokud je čeledíni nepokáceli na dřeváky. Cibule byly téhle sezóny obzvláště opláštěné, tzn. zima přijde tuhá jak maso pět dní mrtvýho kance, pravil děda a naládoval brokárnu, řka: „Je čas jít chlapče… Víš, co máš dělat!“

Vzal jsem z truhličky svůj loveckej lísteček a pro dědu z poličky butilku starý myslivecký, vyběhl jsem za ním na rozbahněný rynek, kde již se to scházelo z celýho sousedství – všichni kamizoly přes maskáče, nejdřív lok z placatice a pak pára z plíce, v rukouch zbraň a pevnost v oku. Chlapácká fernetem nasáklá sprostota, vtipy o tvý starý a ten Babiš to je zase čůrák, ale vole, koho volit? Nad hlavou hlahol loveckých rohů z obecních tlampačů. Počal Hon.

V širokém rozestupu jak kůly v zuhnilém plotě, vlnivou šňůru střelců vytvořili fořti kol obory. A začali pálit do chvojí mezi trnky. Vtu vběhl mrtvý zajíc přímo mně pod kanady. Ležel přede mnou a v černý perle jeho oka zračil se smutek celku světa.

Prodírám se remízkem honcům v ústrety a plaším jim koroptnatou zvěřinu: z mlází vyskakují bažanti jak blechy z moudí, koroptve a křepelky, žluny, dudci a tetřevové vyletují kolmo vzhůru mezi svištící olovo, jsem zkrápěn střívky mrtvých fóglů, brečím a větřím chlast – lovci jsou tu. Někteří jsou již tak opití, že samovolně padají z posedů či zastřelují svoje švagry omylem do hlavy. Už už se těší na guláš! A hvozdem se nese floriantské pokřikování burácivého masakru. Dvojité hlavně houfnic míří mezi světla laně divoké – a právě laně se letos přemnožily, tzn. jsou škodné, takže dědeček dává lani headshot. Mláďata Káňat se taktéž přemnožila. Jezevce táhne z nory jezevčík Pavel. Pára stoupá z chlístance barvy kolem rozpůlené lišky. Sova exploduje v hnízdě. Sojka padá k zemi s ustřelenou hlavou. Ježek dostává pažbou.

Střelený jelen je gigantický tvor, ze kterého uniká pradávná prasíla a vratkou chůzí tvoří v prvním sněhu červená souhvězdí kapiček, až se zřítí k zemi. Dědeček jelenovi vkládá palcem do svíráku poctu myslivosti – úlomek větévky, avšak v posledním hryzu se zvířete zmocní ozvěna života a v posmrtné křeči mocně scvakne čelist.

Od té doby chybí dědečkovi – a dobře mu tak – na pravé ruce palec.

Konec.

Díky bratránkovi Tomáškovi, za inspirativní historku ;)

Bylo zase jednou léto, horko jak v háji a na parapeti brunátněl F.A. Brabec, kde borový zaváněl Máj. Čas se točil jako vřeteno a v údolí řádil králičí mor.

Protože byly prázdniny, tak jsme s kucíma hráli všelijaké skopičiny a tropili poštěvárny: pálili žáby, škvařili špačky a čadili fógly, vykolejovali vlaky nebo šli s prakem na ptáky. Máme vzduchovky a bodáky. Někdo z nás způsobil vystřelený vokno starý Kyblicový. Potom jsme zkoušeli, co udělá cihla v pračce a cédéčko v mikrovlnce. Také jsme neuposlechli zákazu a pustili jsme hořící kolo od traktoru z vrcholu kopce do vesnice a tak…

Na konci dne vždycky na Czechii padal večer černej jak svědomí dospělejch, zatímco my jsme seděli s děckama u dědečka v Rozkrokách na hrázi a měli strašný roupy: Píťa se šťoural v mrtvole uhnilý bachyně, Ládik furt něco šolichal v mobilu, byl tam i Špunďa, ten co žere tlustý maso, Nguyen z večerky ukrad fotrovy kartón startek, Čeněk Jirsák vzal na tajnačku ze zakristie hostie, tak jsme s nima zkoušeli házet žabky a sekerky, Bajza Petr přišel i s bráchou Strachem, kterej prej na půdě vaří perník, pan Fajst vuřta zblajz a Oťásek si mnul Vocásek. V ohýnku dohoříval kanďák od benzínu a my kouřili retka a vedli řeči: Pepek Zylvar ze starobince prej píchal Rampepurdu Rampepurďáckou… V Kačáku byl spatřen nový druh obojživelníka, pravděpodobně Vodník… Za haldama u hřiště je zmoklý péčko a pod viaduktem šprcka… Starej Barantál má ve sklepě hlavu… Pod kopcem je betonovej nacistickej sarkofág s armádou dočasně deaktivovanejch androidů… Milión miliónů, vole! Pidlovokýho Mařatku vcucnul kruh v obilí i s kombajnem… Různý dimenze, vole… V naší žumpě žije černej červ velkej jak chlap… Nad slepičárnou lítá UFO… Na obloze prej vysvitla nová hvězda zelené barvy a její jméno jest Pelyněk… Zlověstně sténá duch v dutině pod kapličkou… Přízrak škaredej jak smrt! Tyvoe, támhle se něco pohnulo!

Hele, kluci, já už musim domu…
Seš podělanej, viď? Dej si ještě páva!
Ne, já už musim, děda by měl kecy.
Já už na to taky asi seru.
Já taky!
Tak já taky.
Zdár!
Tak zdáár!
Zejtra čůráci! Zduř!
A Nguyene vole, zkus kdyžtak splašit ňáký ty piva!

Už vod kuropění chcalo jak z konve a provazce lijavce visely z chmurné hůry jak štoky chmele.

Dědeček chtěl dneska spravovati suchý hajzl, ale jelikož byl od deště celý promočený, natáh si gumáku a sednul na kýbl na pavlači špejcharu a za chvíli se kol něho slezl každý kmet z vůkolí: starej šuman Oldřich Barantál, prastrýc a praděd Radmil Zbřuch z hor, bodrý vlach a děd mnoha dědů Kostmír od Čtveráků, zachmuřený prapraděd, lesník a bejvalý kuřviřt Gerendáš, rozverný bruncvík a takéžto purkrabě Zbřeněk Šovínský ze Zbřve, jenž pojal za choť Saskiu Burešovou z Kalendária, pak tu byl Jenethor, syn Kargorna z Tondoru a v neposlední řadě na svém starém kolovrzu přijel i rozmilý dědeček Jindřišek, který však než stihnul dokodrcati pod špejchar, umřel.

A tak tu seděli a koukali, kterak chmura zkrápí dvory deštěm jak volovo. A Radmil Zbřuch řka: „Mračna těžký jak hlava bolavá a deště jsou silný jak noha u prdele!“

Kostmír od Čtveráků: „Ba ba, a to včíra slunce žhavý jak horkej kámen z kamen sesmahlo mi na troud čeledíny, jenže pak se zatáhlo vod jezera a to nevěstí ničeho dobrýho!“

Oldřich Barantál: „A to v televizoru hlásili polajasno až jasno a jen střídavě srážky, od jihovýchodu přijde během odpoledních hodin teplá fronta, v tísíci metrech na horách se může lehce ochladit, biozátež jedna až dva, tzn. mírná.“

Radmil Zbřuch: „Hovno polojasno, vždyť již čtyřicátej den smáčí zem lijáky husté jak rtuť, voda už strhla splav u Macků, mlejnský kolo roztrhlo mlynáře a šplíchá to už starý barabizně Kiblicový na kloaku!“

Praotec Barantál: „Jen ať jí to sejme, pindu jednu!“

Radmil Zbřuch: „Víte co se říká: Prší-li již čtyřicátý den v únoru – budou kravky dojit šláftruňk až do úmoru.“

Tondor, syn Kargorna z Jenethoru: „V únoru: mokro na blatech – v lednu: bolesti kloubů a zubů.“

Saskia Burešová: „Máte-li v únoru promočený pikador – v září nebude na jarmarku lacino a blesk udeří do slepice.“

Zbřeněk Šovínský: „Tak dlouho se v listopadu a v červenci prstem šťourá v uchu, až se ucho utrhne.“

Starej Šuman: „Uvidíš-li starou bábu, která je spokojená i v pondělí ráno, rychle uteč – je to past!“

Gerendáš: „Netřeba báti se báb bezzubých. Nekoušou.“

Dědeček: „Držte už hubu, kurva!“